Taky by se dalo říct třeba něco jako "neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil". A ta změna se týká toho, že tento příspěvek je věnován ptactvu. Téměř celý.
Ptáci nejsou příliš častým cílem mých fotografických snah,ovšem občas se o ně pokusím. Většinou jde ale o náhodu, situaci, ke které mě beztak přivede touha po "ulovení" zvěře. Ale i zde se vyjímky najdou.
Takže náhoda první:
Koncem května při toulkách za zvěří i za kůrovcem, jsem si nemohl nevšimnout nezvykle velkého množství strakapoudů křičících po lese. A tak netrvalo dlouho a našel jsem fotitelnou dutinu. Při první návštěvě jsem pořídil pár fotek rodičů, kteří sice nekrmili, zato mi nadávali velmi intenzivně. Napadlo mě, jestli staří tím neskutečným hlukem nekryjí zvuk mláďat z dutiny, aby ztížili predátorům identifikaci místa. Po pár snímcích strakapouda, jež mě stále kontroloval, jsem úkryt opustil.

Nechal jsem kryt v lese u stromu a dal strakošům čas, aby si zvykli. Většinou jim to trvá pár desítek minut, já jim dal celý víkend. No a po víkendu vesele a s jistotou kráčím k maskovačce. Ale uovej, v dutině ticho, staří mi taky nenadávají. Tak tady máme vyhnízděno! To je to úvodní "neříkej hop..."
Dalším objektem z ptačí říše je ledňáček. Ten mezi náhodná focení nepatří. Víme s Moukou kde hnízdí a byl čas to zkusit. Honzovi se minule podařilo a tak i já šel s vědomím téměř jistého úspěchu večer k potoku. Nějakou fotku už mám z dubna z doby, kdy se párek chystal hnízdit a moc problém to nebyl.

Ale tentokrát ani druhý pokus u nory nepřinášel úspěch. Ledňáčci krmili ale do nory vlétali bez mezipřistání. Jindy poletoval samec s rybkou po okolních stromech a měl zjevné obavy vletět do nory, asi jsem mu vadil. Nakonec mám jediný dokument, má trpělivost není bezmezná.
Náhoda druhá:
Mám informaci o noře s liščaty. Ta je bohužel v kanále vedoucího do příkopy u frekventované silnice. Nicméně jsem se vypravil omrknout situaci. Zjistil jsem, že lišky opravdu v okolí jsou, ovšem zcela nefotitelně. Liščata podlézají plot neobydleného objektu a tam se ztrácejí v trávě. Jediná situace, kdy se mi do hledáčku jedno z liščat dostalo byla ta, když v hustém křoví ohryzávali sourozenci zbytky srnčete. Jedno z liščat už to nebavilo a otočilo k noře.
No a k té náhodě. Mezidobí, kdy jsem čekal , zda se liščata ukáží venku, jsem trávil obchůzkou okolních zarostlých luk. Sami uznáte, že čekaná na krajnici silnice není to pravé ořechové. A jak tak kráčím polní cestou, zařve na mě chřástal asi pět metrů od koleje polňačky. To byla výzva. Vytahuji telefon, hledám nahrávku a pouštím ji. Už jednou se mi to lestos vyplatilo, jenže tehdy podmínky nebyly dobré. Dnes by mohly. A světe div se, do deseti minut chřástal chřástá snad metr ode mne. Odkládám mobil na odložený batoh a vzdaluji se pár kroků dál. Dřepnu a něvěřím, že by se to mohlo povést. A najdenou se kymácí krajní stébla trávy a ní vykukuje chřástalí hlavička.
Fotím a doufám, že ta hlava zase nezmizí. Nemizí, za ní jde ven i tělíčko. Paráda!
A co víc, do záběru mi od plic zanadává. Tedy mému LG.
A už je venku celý, vidím i ty obrovské "tlapy".
Ptáček mizi v trávě mezi kolejemi cesty a já rychle přesazuji také. Divadlo pokračuje, bohužel nefotitelně díky příliš skloněné trávě v krajích pěšiny. Chřástal obchází batoh s mobilem a vzteká se až rudne. Udělá ještě kolečko a pak odcupitá do bezpečí louky. Tak to bylo něco! Mám chřástala a vypadá to, že snad i tiskuschopná fotka může být.
Návštěvu u nory jsem ještě párkrát krátce zopakoval, bez úspěchu. Ale hlavním motorem byla snaha o další, pokud možno dokonalejší fotku tajmeného pána luk. Dle předchozích zkušeností by to neměl problém. Byl. Ani další čtyři pokusy nebyly úspěšné, chřástal na polňačku nevyšel, i když nadával jen pár kroků od ní. Inu, neříkej hop...