Tak nám po čase trochu nasněžilo. Včera sněžilo skoro celý den, ovšem sněžení bylo podporováno docela silným větrem a já neměl odvahu vyrazit v tom do lesa. Doufal jsem, že přes noc se vše uklidní, cesty se protáhnou a v revíru bude fajn. A tak se i stalo. Po zasněžené lesní cestě jsem bez konfliktů ale s trochou obav vyjel do kopce ke Kočárovce, tam na sebe nasoukal premiérově zimní pončo od Ježíška a vyrazil na šoulačku. Měl jsem v úmyslu projít a zopakovat nedělní trasu. A tak jako v neděli, ani dnes v úvodní části nebyl ani chlup. Ba dokonce ani stopy od muflonů či jiné spárkaté, jen zaječí a liščí otisky. A tak zase strmým svahem nahoru na cestu a odtud k Měďáku. Tady jsem už zvolil ale jiný směr než posledně a na paseky, kde se v neděli odehrálo vše podstatné, jsem přišel z druhé strany. Ovšem ani tady v souvislé vrstvě sněhu nezanechal stopu žádný větší tvor. Nezbývalo, než si procházku trochu prodloužit. Rozhoduji se pro obejití po horní hraně a dostávám se do hustšího lesa, kde narážím na stopu po menší tlupě muflonů. Jsem zvědav, kam tlupa směřovala a tak jdu po stopě jako barvář. Už po pár stech metrech je mi jasné, kam si to mufloni namířili. Přesně podle odhadu mě stopa ve sněhu vede nad Bažinky a stáčí se mírně doprava k makadamové lince. Tady už jdu jen co noha nohu mine, očekávám zvěř právě kolem cesty. Opatrně vystupuji na kamenitou cestu a zkoumám okolní světliny a řídký les. A cosi vidím. Kousek od cesty v kraji paseky je tmavé mufloní tělo. Poznávám muflonče. Je malinké, zaručeně z podzimního kladení, tedy z jarní náhradní říje. Však jsem nejednou v dubnu viděl, jak berani v tlupě flémují a sledují muflonku.
Hledám další členy tlupy, ale nikde nic. Až po chvíli si všimnu, že za smrkem stojí ještě jeden kus. Je to muflonka, matka malého prcka. Muflonče dojde ke smrku a zmizí za kmenem. Ale ne tak zcela, abych nepoznal, že se přišlo k matce napít. Trhavé pohyby jsou jasným důkazem. Chvíli čekám, oba kusy jsou za stromem ale nakonec muflonka vychází k lesní cestě. To už ležím na zemi a doufám, že mi vejde do záběru...
Oba kusy přechází volně cestu a ztrácí se v lese.
Vstávám a opatrně šoulám dál, jistě je v porostu zbytek tlupy ale nacházím zase jen stejnou dvojičku.
Znova ji fotím, ale to už muflonka pojme podezření a odbíhá hloub do lesa, při tom slyším jasné varovné syknutí. A v dáli mezi stromy se dává do poklusu asi patnáctičlenná tlupa. Je hotovo.