Tak jako každoročně, i letos mi to nedalo, abych se nepokusil zažít něco z toho adrenalinového období, z jelení říje. Jenže počasí a okolnosti nějak byly proti tomu, abych vyrazil včas do hor a obeznal nějaká místa. A tak vlastně má první setkání s jelení zvěří proběhla "doma", v pracovním revíru. Začalo to setkáním s velkou laní v půli září, což ovšem o říji ještě nebyla řeč.
Že už se říje rozjíždí mi napovědělo další setkání s touto laní, tentokrát měla u sebe i jelena. Ale...ano,zase nějaké ale!
Vešel jsem s psíkem v patách a batohem na zádech na lesní cestu vedoucí do bažinatých pasek. Jen tak na průzkum, po 7. hodině ranní, foťák v báglu. Koukám na velké kůrovcové kolo v kraji lesa a skoro současně na desateráka, jenž se právě před solitérním bukem vyhoupl na svážnici přede mnou. Byl mokrý a špinavý od bláta, šel z kališť, která jsou dole v rozvolněné smrčině. Do prčic! Batoh letí na zem, vysvobozuji foťák ale než vše stihnu, jelen volným krokem mizí v blízké mladé olšince. Tak to jsem zase cosi prodrbal. Skoro mi slza ukápla. No nic, vyjdu do paseky po blátivé lince a naráz slyším nad sebou pohyb, šustí tráva. Paseka je zarostlá vysokou žloutnoucí trávou, vidím jelena jak jde šikmo dolů ale vlastně vidím jen paroží.
Až po nějaké době si všimnu, že před jelenem jde zcela utopena v trávě i laň.Společně zachází do olšinek a já tuším, že jimi projdou do smrkové houštiny,spěchám abych je třeba jen ještě zahlédl mezi stromy ale nikde nejsou. Nestihl jsem to. Otáčím k návratu, naráz zalámání a oba kusy teprve nyní zrazeni opouští tryskem olšinku.
Zanedlouho zkouším štěstí opět v tomto místě, a kruci, jdu o 10 vteřin později. Jsem sice již připraven s foťákem, ale od laně táhnoucí krajem paseky ještě daleko. Zaklekám, laň na lesní lince zastavuje a okamžitě mě odhaluje.
Zrychlí krok a je fuč. Vidím periferně, že zhora jde ještě jeden kus, čekám jelena. Ale v průzoru se objevuje kolouch, který spěchá za matkou. A zase cosi vidím. Jasně, jelen. Ten už ale také valí poklusem, nemám šanci.
No, přišel čas podívat se do hor. Ještě pár dní to počasí neumožňuje ale nakonec se dostávám pod hřeben, je Sv.Václava. S tmou opatrně hledám chodník kolem údolí, nedaří se. Nade mnou troubí dva jeleni, jeden dost blízko, což znamená i nízko. Mám obavy abych zvěř nezradil svým tápáním ve tmě, baterku nemám odvahu použít a tak mi trvá dost dlouho než natrefím tu správnou cestu. Troubení se vzdaluje, jelen jde kamsi výš až se ztrácí docela. Stoupám strmým svahem do míst, kde začínají světlinky s úmyslem počkat u jedné z nich do plného světla. A opět se mi nedaří najít tu, která se osvědčila vloni. Nic naplat, zůstanu tady a uvidím. Jenže vítr potvora nehraje mou hru, točí se a často jde po vrstevnici. Proto vzápětí slyším hlučné lámání dvou kusů vpravo kousek vedle. Váhám s vybalením foťáku, je šero a nemohu se rozhodnout zda místo opustit či zůstat. Nerozhodně tak stojím asi 5 minut. Vlevo nahoře troubí sem tam jelen, líně, nemá to šťávu. Jít za ním? Ne, počkám. Nebo...? Hm, aspoň vybal foťák, říkám si v duchu. naráz slyším nad sebou šustot kroků v borůvčí. Než cokoliv stihnu, stojí na 40 kroků přede mnou mladý osmerák. Má sice krátké paroží ale v těle je velmi silný, vysoký. Stojí a čučí na mě, neví co jsem zač, stojím za větví. Snad minutu mě prohlíží, šponuje krk, otáčí hlavu vravo vlevo, pak volně zachází za ostrůvek smrků. Toho využívám, padám na kolena a lovím foťák. Rychle zamířím do mezery kde jelínka očekávám ale zjišťuji, že je to naopak, on už čeká v mezeře na můj pohyb.Konec. Vlevo se přestalo troubit, ale slyším nějaký pohyb. Nevydržím a jdu kousek po vrstevnici tím směrem. A za smrkovým ostrůvkem objevuji běhy několika kusů holé.
Oči si možu vykulit, ale nic víc nevidím, jelen tam nestojí. Laně se volně otáčí a odchází kamsi nahoru, nechávám to být, jdu hledat na druhou stranu,výš k hřebenu. Ale nacházím hlavně mlhu.
Vítr jí pohazuje tam a zpět, slunci se nedaří ovládnout ráno. Jdu do kamzičích míst, ale potkávám jen jednoho samotářského kozla ukrytého v mlze.
Končím, balím, dávám vědět Honzovi, který loví přes údolí. Honza mě dorazí zprávou, že měl čisto, jasno, spoustu troubení, spoustu viděného. Odpoledne se s Honzou setkáme, pokec končí domluvou, že zítra ráno spolu do jeho dnešních lovišť....
JAK MĚ OSTRAVAK K JELENOVI DOVEDL
S Honzou se setkáváme na smluveném místě a hned hurá do pochodu. Vím přesně, jaká trasa mě čeká a jen díky jeho optimistickému povídání o zážitcích ze včera ten očistec postupuji. Jdeme jdeme, ploužíme se, lezeme ale jsme nahoře! Honza mě vede, ukazuje kde včera co viděl, slyšel. Také dnes pěkně troubí, jeden kousek nad námi, chvíli čekáme pod světlinou ale jelen jde zjevně až za hřebenem pryč od nás. Pak další a další světlinky, Honza zkoumá vždy okolí a konečně mě zarazí. Vidí zvěř. Už i já vidím mladého krejčíka, bohužel on nás také.
Jeleni se dobře ozývají, jeden kousek nad námi. A je tu další světlina. Honza vidí nahoře laň, chvíli stojíme, laň je klidná, volně odchází do porostu. Dobré . Jdeme dál..Ne! Zatroubení kousek nad námi! Ihned zaujímáme pozice, Honza kleká vlevo já vpravo od průzoru. Jsem za větví pod smrkem a koukám jak se smrčím asi 80 m nad námi protahuje jelení tělo. Mizí kdesi, nevidím. Troubí, uff. Honza naznačuje, že jelen protahuje pásem smrků co roste kolmo k nám. Nevidím, hledám, slyším ho ale nevidím. Naráz se ze smrčí vynoří rezavé tělo. Přede mnou stojí jelen! Ne jelínek ale jelen.Pomalu se snažím dát hledáček k oku a cítím jak se lehce chvěji. Jelen zakloní hlavu, zatroubí.Sakra, to jsem nestihl!Ale už usazuji obraz jelena, který už ale na mě hledí, do hledáčku a fotím. Fotím hlavního říjného jelena na svahu Jeseníků, konečně... Krásný dvanácterák vydrží tři série, pak se otočí a odskočí do svahu. Je pryč, je ticho. V hlavě mám jedinou myšlenku a prosbu. Ať mi vyjde aspoň jediná fotka! S Honzou už potichu probíráme co se stalo a já mám férový strach podívat se na displej. Ale musím. No nevím, snad něco , jedna fotka, po nějakém tom doklepání v počítači....Teď teprve zjišťuji, že Honza nefotil, měl špatný úhel, neviděl jelena dobře. Mrzí mě to. Celých 24 hodin mě to mrzelo, pak to rychle přešlo. To když jsem se dozvěděl, že Honza další ráno pořídil své životní jelení snímky;o) Tak to má odměnu za to, že mě přivedl k jelenovi, chachar z Ostravy! Honzo díkec!