Týden po srnčí říji byl poměrně hektický, začala fotbalová sezóna, chystal jsem páteční vernisáž. Ta proběhla v kavárně ArtCafé v Bruntále i přes mé obavy ke spokojenosti s poměrně hojnou účastí. Chyběl mi tam ovšem kamarád Mouka, který měl rodinné povinnosti. A ten mě taky přesvědčil, že by nebylo od věci v neděli, až pomine blázinec mě i jemu, zajet na hory. A tak jo. Nikdy se mi nestalo,když se domluvím s kamarádem na společnou ranní akci, abych zaspal. Dnes jo! Honzův telefon mě naštěstí vzbudil ještě včas a tak se vše jakžtakž stihlo. U Ovčárny jsme byli včas a podle již předem domluveného plánu lovu, každý si šel po svém. Honza na hřeben, já do nitra pralesa pod Pradědem. Povinnost dodržet slib, že minimálně jednou ročně navštívím tato kouzelná místa, mě oddělila od parťáka. Volná šoulačka po chodnících a stezkách mezi porostem horských smrků má neopakovatelné kouzlo. Tuto lokalitu ma ráda holá jelení zvěř. Není problém ji spatřit v mezerách mezi rozvolněnými stromy, ovšem je téměř nemožné pořídit snímek. V prvním úseku jsem se laněmi a kolouchy setkal 4x. Vždy mi zvěř nějakým způsobem unikla, v lepším případě šla terénem, který prostě fotografování nepřeje. Po hodině marné snahy byl čas na malou pauzu, čaj a sváču. A jak tak sedím na tlejícím pni, všimnu si typické bílé masky kamzíka za hrbem nade mnou. Kamzík mě viděl ale neměl zcela jasno, co jsem zač. Brzy se ztratil za terénní vlnou. Toho jsem využil k pokusu o přiblížení a nedejití. Povedlo se částečně, viděl jsem 3 dospělé kamzíky a jedno kamzíče. Bohužel horší světelné podmínky a nepevná má pozice měly za následek bídnou kvalitu snímků. Kamzíci zmizeli v porostu, bylo na čase popojít. Chvíli jsem se pokochal výhledem přes údolí a pokračoval ochozem zvěře po vrstevnici ke skalám. Těsně před sestupem ke skalnímu masívu vede stezka hustším lesem. Zrovna mi v hlavě běžela myšlenka, jaké jsem měl vloni štěstí, když se mi v těchto místech podařilo nafotit starou laň a posléze i koloucha. V tom to přede mnou zapraskalo a mezi kmeny se zvedly 4 kusy vysoké. Tři odskočily ale velitelka, mohutná laň, stála chvíli mezi dvěma suchými kmeny a bedlivě mě sledovala. Povolila mi 4 snímky než prudce odskočila a svým hlubokým "boum" mi dala vale. Chvíli jsem pak pobyl na vršku skály a otočil ke zpáteční cestě. U Ovčárny jsem netrpělivě čekal na Honzu, s jakou přijde. Když mi pak ukázal na displeji foťáku, jak se mu skvěle zadařilo s kamzíky, možná jsem i trochu zalitoval. Ale to jen chvilku, nakonec mám ale dobrý pocit, že slib o každoroční couračce pralesem byl z mé strany dodržen;o)