Víc než půl roku jsem neviděl svou oblíbenou zvěř, jesenického kamzíka. Do "plánu lovu" byl zařazen na první polovinu června a bylo třeba termín dodržet. Oslovil jsem oba své nejlepší parťáky, Honzu i Vaška, co oni na to. Venca má v daný termín velkou rodinnou slávu, Honza může. Super! Před pátou ranní sledujeme s vráskami na obličeji hustou mlhu valící se z údolí a plazící se po stráních až k hřebenu, silný vítr mlze dělá doprovod. To není dobré! Zvolna procházíme předem určenou trasu. Támhle pod cestou na nás kouká srna. No jo, ale co s tím? Nic, pokus o cvak s vědomím, že z fotek nic nebude. Podobné to je i později, potkáváme 3 x jednotlivé kamzíky, ale mlha jede na plné kule a fotit ani pozorovat nám nedovoluje. Nevidíme před sebe, nemáme přehled o situaci kolem a tím pádem ani šanci najít v dostatečném předstihu případnou kamzičí tlupu. Jsme promáčení a ošlehaní od silného větru, ale nevzdáváme to. Drobné náznaky, že by se snad mlha mohla odebrat z našeho loviště v nás živí naději. Malou ale jakousi. Usedáme do mokrého borůvčí a téměř rezignujeme. Sváča, cígo, pokec, není kam spěchat. A tak nějak při tom blábolení o všem možném zjišťujeme, že opravdu mlha po dvou hodinách nadvlády konečně řídne a okolí se prosvětluje! No sláva. Není sice úplně"čisto" ale je to o moc lepší. Tato změna nás nutí k ukončení siesty, je čas zkusit štěstí v posledním úseku kamzičí trasy. Sotva vstanu a udělám pár kroků, upoutá mě cosi žlutěrezavého asi 120 m před námi v borůvčí. Jako bych viděl kamzičí tělo s černým typickým pruhem na hřbetě. Snažím se to něco "přečíst" pomocí teleobjektivu ale závan řídké mlhy mi to neumožňuje.Smiřuji se s tím, že je to nějaký trocuchnivějící kmen a jdu dál. Honza se ale s mým rozhodnutím nechce smířit a nabádá mě k dalšímu, podrobnějšímu zkoumání. A už také vidím, že podobně zbarvený flek je i vedle a ten se snad hýbe? Kouknu přes hledáček, fakt jsou to kamzíci! No sláva, přicházející skepse je fuč, jde se na to! Hodnotím situaci a zamítám kamarádovy návrhy jít tudy či tama, jdu přímo. Vím, že zvěř je zalehlá, je v klidu a pokud nepozorovaně přejdeme asi dvoumetrový otevřený úsek, máme velkou šanci.... Bez stativu s volnýma rukama jsem poněkud akčnější než Honza a brzy se usazuji za smrčkem, kde mezi větvemi krásně vidím dvojičku mladých "povalečů". Ještě je halí řídká mlha ale to mi nevadí, sleduji jak je na tom Honza. Je kousek za mnou a slyším, že fotí. To je dobré. Čekám na okamžik, kdy se mlha rozplyne, fotím pár záběrů a přepouštím místo kamarádovi. Mladíci jsou v klidu a tak zalézám do nitra smrčkového ostrůvku. Vidím další kamzíky, nahoře pod hranou terénu, dokonce je tam jedna starší kamzice. Jasně, je to dozorkyně, chůva loňských kamzíčat, jejichž matky patrně kdesi pečují o nově narozené potomky. A tak si ještě poměrně dlouhý čas užíváme chvíle v bezprostřední vzdálenosti u kamzičí dorostenecké tlupy. Byla to parádní podívaná, nakonec ale přeci jen dospělá chůva odvedla tlupu přes horizont , nám z dohledu. Cesta zpět ubíhala díky skvělému zážitku rychle a vesele. Byl jsem v tu chvíli moc rád, že se nám nakonec setkání a snad i pár fotek povedlo, už jsem to fakt viděl "šedě" ;o) Časově jsme na tom byli tak luxusně, že jsme si dovolili cestou do města malou zastávku u kamaráda Vaška, abychom ho u kávy na zahradě trošičku poškádlili...;o)