Po dutině datlí a kuní, taky dá se říci jezevčí, u které jsme s Vencou jeden večer marně čekali ( jasně, u nory, ale to je taky v podstatě dutina;o), taky ledňáččí, přišla na řadu ta strakapoudí.Během týdne jsem v revíru objevil 5 obsazených štěbetavých otvorů. Ale až ten poslední mě přinutil postavit kryt a zkusit štěstí. Dutina je totiž ve smrku ve výšce mých očí. Při jejím objevení vyrostl kryt z maskovačky aby si strakoši zvykli a druhý den v pozdním ránu byl čas zkusit štěstí. Záhy jsem zjistil, že krmit zalétá jen samec. Není to poprvé co jsem tohle pozoroval. Otázka je, zda samec je "vdovec" či zda je schopen krmit sám, zatímco samice sedí na další snůšce. Spíš bych věřil první verzi. Můj sameček se činil, zalétal snad co 5 minut ale krmil jen krátce vždy jedno mládě. A moc toho nenosil. Světlo po ránu bylo takové všelijaké, různě se měnilo a hodně mě trápilo. Po chvilce pozorování chudého zásobování mě napadl pokus. Vzal jsem skleničku s odchycenými kůrovci a nasypal trochu na hranu kůry pod dutinou. To bylo po příletu taťky radosti! Nakrmil co donesl a hned se sesunul pod otvor a na lepkavý zobák nabalil celou dávku lýkžroutů a znova nakrmil( vidět je to na 2.videjku) Vždy, když odletěl, vylezl jsem a nasypal další dávku. Potom jsem to jednou neudělal a to bylo překvapení a hledání:o) Nicméně jsem akci brzy odpískal a šel dál za prací s tím, že odpolední světlo snad bude lepší. Bylo i nebylo.Ale expoziční časy takové, abych spolehlivě zachytil krmení zkrátka nebyly. Přesto jsem se vydováděl a po letech si oživil, jak je strakapoud výkonný nosič. Zůstal bych s nimi klidně do večera, ale dříve slíbené focení malých fotbalistů mě nutilo opustit místo mezi smrky u prašné lesní cesty. A cestou zpět, snad abych těch opeřenců z poslední doby dočista nezblbnul, udělalo mi radost malé zvířátko v příkopě u lesní cesty.