Začátek měsíce pokračoval v duchu konce toho minulého. Zkoušení u nory, hledání zvěře v revíru, kontorly strakapoudích hnízdišť a samozřejmě hlídání hnízdění kulíšků.
U liščí nory to přestalo fungovat, mé sezení vychází na prázdno. I když při tom předposledním to zase nebylo tak bez zážitku.
Sedím tak asi půlhodinku a všimnu si nějakých zvuků v trávě naproti v prudkém svahu rokle. Zprvu to přisuzuji kosákům či drozdům. Ale po pár minutách opět šustění a dokonce vidím cosi chlupatého jak se mihne v trávě. Lišče? A zase je klid, nevidím nic. Jen o kus dál ze svahu schází srna a prodírá se bujnou vegetací na dně rokliny. A i ta ale brzy mizí mému zraku. A zase šustění, tentokrát dole pode mnou, ve dně. A cosi se tam mihlo! Ale co to, sakra, je? No jasně, kuna! Přebíhá po padlém kmeni směrem ke mně. Vycvakávám foťák ze stativu, ale zbytečně. Zase se ztratila ve vegetaci. Zacvakávám ho zpět. Je klid. Ale jen minutu. Najednou vidím kunu jak jde opět po kmeni, jen opačným směrem. A zase vycvakávám..a zase zacvakávám. Nedá se to. A mezitím vpravo pode mnou objevuji v džungli rezavé tělo srnčího. Tak to bude ta srna. co šla dolů před chvílí. Tak vycvaknout, otočit o 180 stupňů a čekat, zda se dostane do nějakého fotitelného místa. Nakonec docela jo, u kapradí se dalo fotit, ale trvalo to.



Když srna odešla kamsi do zelena, opět dávám vše na své místo. Foťák na stativ, přes něj maskovací hadr, předostřit na možné místo u nory, kde by se mohlo něco objevit a uvolnit se po náročném focení srny. Ale dlouhého odpočinku se mi nedostává. Po kmeni zase ťapká kuna. Tentokrát si dávám na čas, tuším, že se kdesi zase ztratí a já budu zbytečně vycvakávat...A najdenou koukám, ona leze po kmeni olše! Tak teď musím..do pr..to nejde vycvaknout! Co je? Drtím palcem zámek stativu a ten ne a ne povolit. A šelma už je ve čtyřmetrové výšce, což je v podstatě v mé úrovni. Konečně zámek povolil, opatrně se vytáčím a hledám kunu na olši. Jo, je tam ! Dovolí mi pár sérií ve strnulé póze a pak se slaňuje dolů. Až teď si uvědomuji, že všude v okolí slyším štěbetání mladých ptáků, na olši konkrétně špaččí. Tak na to měla zálusk.



A co v revíru? No nic moc, upřímně řečeno. Jedno setkání se srncem v divokém lese, kudy se protahoval jako stín až mi přišel nečekaně blízko, jedno pozorování mufloní bandy na horních loukách anebo setkání s mladým nepřebarveným srncem na štěrkové cestě a ještě pak znova na malé mýtice.



A taky už občas potkávám zajíce no a nechybí ani nějaká ta ptačí drobotina.



Také mám obeznáno několik dutin se strakapoudy, ale zatím žádnou, ze které by vykukovaly hlavičky mladých. A z některých to ani nepůjde, jsou příliš "utopené". Tahle je v buku.



A tahle ve smrku.



Ještě jedna hůř fotitelná v jiném buku a čerstvě v dalším smrku,od té si slibuji nejvíc, ale tam jsem se zatím nedostal. Ale dostal jsem se opět k jasanu s kulíščím hnízdem. A trefil jsem ten správný čas. Sotva jsem přišel, ani si nesedl na vývrat jako obvykle a už jsem viděl hlavičku v otvoru a slyšel jemné volání samečka z lesa. Samička v jasanu párkrát pískal a už byla venku. Proletěla těsně nade mnou a proto jsem byl schopen ji trochu sledovat. Zapadla nedaleko za mnou a já ve skulince objevil kam. A byli tam oba! Ale to nebyla šance zdokumentovat. Jen krátká mela, sameček zmizel a ona tam seděla i s doneseným úlovkem. A naštěstí s ním nikam nespěchala, takže byla možnost obejít nějaké kmeny a dostat se na dostřel. I když v tmavém a zeleném lese se špatně fotí, měl jsme velkou radost z toho, co mám v hledáčku.



Po pár minutách odletěla k silnému buku aby se po chvilce opět objevila na větvi javoru kousek ode mne. A už bez ulovené kořisti. Fotil jsem a přitom přemýšlel, kam a proč úlovek ukryla. Jediné co mě napadlo, že má nějakou zásobárnu, kam si schovává přebytky. Když na mě totiž po příchodu vykoukla, měla zobák plný peří, což by mohlo znamenat, že zrovna něco porcovala. Ale nevím. Každopádně to byl další pěkný střípek ze života těchto prcků.



Tak snad hnízdění dobře dopadne a já se dočkám ještě nějakého zážitku s nimi.