A ten můj oblíbený měsíc je v čudu. Takže ho uzavřu jakousi velmi stručnou rekapitulací :

O liščatech jsem psal minule, další pokusy vyšly naprázdno, nevím proč. Datlí dutinu vysoko v buku jsem průběžně sledoval a zdálo se, že tam letos datlíci nejsou. Ale před pár dny koukám, hele, jsou tam!



Dva dny nebyla možnost se k buku podívat, třetí den, když už jsem se konečně rozhodl posedět ve fotostanu, byli mladí už fuč. Tak dál. Při jednom marném čekání poblíž nory v remízku v polích se mi přišel ukázat alespoň srnec.



Na jelení cestu zajdu vždy alespoň dvě rána v týdnu. Většinou je to marné, ale jednou...

Vstupuji na kamenitou cestu se zpožděním, zase mé vstávání trvalo o půlhodinku déle. Slunko už je vysoko. Co se dá dělat. Zajdu jen ke slanisku a zpět, uvidím. A viděl jsem. U smrčinky U kulíška vidím v kraji travnaté cesty rezavý hřbet. A na krku tmavý pruh. Vysoká.



Záhy poznávám skoro přebarvenou laň. A co teď? Je to daleko, potřebuji tak 40m blíž. Nejsem na holé cestě nijak krytý, využívám jen momentů, kdy se laň otáčí zadkem nebo má hlavu ve vysoké trávě při pastvě. A ani vítr nemám vůbec dobrý, to se nemůže podařit. A světe div se, docela se podařilo. Malou zásluhu má i Ketyna, která zaujala laň a ta díky tomu sama popošla ještě o nějakou desítku metrů objektivu vstříc.



Celých těch 14 minut jsem klečel na makadamce, ruce se roztřásly už po pár snímcích a já stále doufal, že se na scéně objeví i kolouch. Neobjevil, i když laň ho patrně měla ( až doma na jedné z fotek bylo zřejmé vemínko ). I tak to byl pěkný zážitek, no s kolouchem by byl o level lepší. Při cestě zpět si pak všimnu dvou muflonů, kteří překlusali asfaltku a pokračují po travnaté lince mezi houštinkami. Jdu jim v patách a je to docela zábava, sledovat kluky zezadu.



Starší beran, čtyřletý, mě docela zaujal svou rozlohou toulců.

Jedno ráno v enklávě pasek střídajících se se zbytky vzrostlého čistě smrkového lesa se mi podařilo načapat mladého srnečka, zahlédnout jeho staršího soukmenovce a ještě jednu srnu. Ta stála za hromadou klestu a jakmile si nechala vystavit podobenku, odskočila a já zaregistroval, že za ní kluše i srnče. Ale než jsem se vymanil z optického zajetí klestu, byla dvojice již ve vysoké trávě.



Po čase, kdy v revíru potkávám jen tu a tam dvojici či trojici různých beranů, poštěstilo se mi teď i setkání s mateřskou tlupou, ovšem nic moc jsem z toho nevytěžil. Najednou totiž celá tlupa vyrostla v prázdné pasece za pásem klestu. A tak mi zapózoval na chvilku alespoň můj oblíbenec.



U jasanu paní kulíškové posedím vždy pár minut tak dvakrát týdně. Většinou paní domácí vykoukne už při mém příchodu když mě slyší. Pak zaleze a sedí.



Ale už se mi také při mých kratičkých návštěvách podařilo dvakrát zahlédnout, jak kulíšková zrovna zalétla do dutiny. A pod jasanem se jednoho dne objevily skořápky vajec. A taky nějaké zmatlané chomáčky peří. Tak to mi udělalo radost, mladí se vylíhli, podle skořápek patrně tři. Při poslední "kontrole" jsme měl i trošku štěstí na malý zážitek. Hned po mém příchodu jsem zřetelně zaslechl tiché zahoukání kdesi z lesa. A v mžiku byla hlava samičky v otvoru a jemným pískáním odpovídala.



Trvalo to pak nějakou minutu, než vylétla z hnízda, patrně aby si někde přebrala potravu od samečka. Bylo kdesi z větví slyšet neustále její jemné pískání. Ani mě nenapdlo ji kdesi hledat v tom hustém zeleném listoví. Ale jednu chvíli se zdálo, že musí být jen kousek od hnízdního jasanu. A fakt, támhle je na bukové větvi!



Bohužel to nešlo příliš dobře fotit ve stoje bez opory, jiný úhel nebyl skrz listí možný. Ovšem daleko víc nemožné bylo pokoušet se o video z ruky a směrem vzhůru. No přesto jsem se pokusil:o))