Máme tu dubnové pokračování. Nejprve počasí kvůli "archivaci" - ještě do 20.4. pravidelné ranní mrazíky při vyjasnění, později i deštivo, většinou chladno.



No a čemu jsem se věnoval? Jako obvykle. Hledání muflonů ale i jiné zvěře. To první se jakžtakž podařilo, to druhé vůbec. Vysoká a divočáci prostě nejdou nalézt. Lišku už občas zahlédnu, ale vždy daleko a na chvilku.



Tak k muflonům. Holky s mladými chodívají na spodní louky. To víme. Ale kdy? Kdy se jim zachce, jako obvykle. jednou v 9 ráno, jindy v 11, odpoledne, někdy v podvečer. A když už se k nim dostanu, vždy to něco zhatí. Nejčastěji já:o) Není snadné v tlupě cca 20 dospělých kusů všechny uhlídat, z čehož plyne, že pokaždé mě některá z muflonek odhalí. Taky nepomáhá točivý vítr a hlavně časté vlnění vzduchu na plochách luk. Ale něco mám, třeba při večerním dešti.



Byla to tehdy rychlovka, byl jsme nucen se ke zvěři dostat, neboť byla již na loukách při mém příchodu. Sotva jsem se prodal smrčky ke kraji louky a zalehl do mokré trávy, všimnla si mě jedna z muflonek, o které jsem nevěděl. No aspoň jsem dlouho nemokl.

Ráno pro změnu vedly mé kroky lesní pěšinou k horním loukám. Má teorie, že když dole chodí maminy s mladými a ročky ( krom Šaška, ten s holkama bude furt ), na horních dílech by mohli být nějací berani. A kupodivu byli. Čtyři pánové v ranním oparu. Muflony zaujaly dvě laně vracející se z luk k lesu v dáli, tak mi umožnili záleh a možnost focení.



To taky netrvalo moc dlouho, ale kdo by se chtěl půl hodiny válet v nočním deštěm smáčené trávě.

Každé ráno podnikám nějakou tu potulku po lese v naději, že potkám něco zajímavého. Zatím potkávám jen zajímavé scenérie.



Občas nějaké to srnčí či zajíce.



No a když jsem poblíž mufloních luk, mrknu na ně. Tráva je den ode dne zelenější a muflonům chutná.





STARONOVÉ PŘEKVAPENÍ NA ZÁVĚR

A tak mě dnes pracovní cíle dovedly po delší době na rozcestí U kulíšků. Když už jsem tu, mrknu k oněm dvěma dutinám, které by teoreticky mohly být jejich hnízdními. Nejprve klepu na olši u cesty, nic. Ani u javoru v porostu jsem nepochodil. Vracím se zpět k rozcestí a jen tak ze zvědavosti zkouším zavábit. A hele ho, ihned odezva! No a za minutu už byl v mlazince pod cestou.



A za chvíli druhý! Teď už jsem je moc nezajímal, zajímali se o sebe. No vlastně jednou jsem jednoho zaujal. Beztoho, že bych pouštěl vábení, zaútočil na mě tak agresivně, že i přes čepici jsem pocítil ostrost jeho pařátů. A pak už se naháněli po okolních stromech. Nemělo smysl tam zůstavat.
K večeru mi to nedalo a vyrazil i s Ketynou opět na rozcestí. Zase pokus u olše, potom u javoru. Když ani tam z dutiny po klepání a škrábání na kmen nic nevykouklo, přišla na řadu vábnička. A hlele ho!



Škoda, že si nevybrali dutinu v olši, ta je o poznání níž než tahle javorová. Kulíška jsem asi vyrušil při hodování nebo možná vystýlání dutiny peřím. Každopádně hezký pohled i zážitek. Vytáhnout ho potom do klasických míst pod rozcestím už nebyl problém. Až leknutí z naráz vynořilé přeštíhlé běžkyně se sluchátky v uších mi připomělo, že už by to stačilo...