Jaké že to druhé kolo? No v podstatě tematicky je tento příspěvek velmi podobný tomu předešlému. Čili : srnci v poli za městem a kulíšek kdesi v lese.

Takže po obeznání kulíščí lokality a prvních úlovcích tohoto srdnatého dravečka nebyla jiná možnost, než se tam vypravit znova. Tentokrát večer a s kamarádem Vaškem. Po hodně dlouhé době jsme se mohli setkat a navíc si užít fotografování. A já si navíc mohl užít tolik známé Vencovy emoce;o) Jak se dařilo má Vašek pěkně popsáno na svém webu a tak já jen přidám pár fotek z této akce.



Asi za dva dny ráno jsem se opět mrknul k rozcestí, zda je sovička stále k mání. Byla. Sice jsem nic moc nefotil, nechtěl jsem už moc prudit. Ale za tu pětiminutovku, kdy jsem jednou pustil nahrávku, dočkal jsem se vzrušujícího zážitku. Kulich seděl kdesi v houští , já ho slyšel a pustil mu hlas. Naráz vystřelil z mlází a nízkým prudkým letem svištěl přímo na mě! Reflexivně jsem sehnul hlavu a i tak mi frajer brnknul o čepici. Uff. To teda byl zážitek!

V podvečer mě Ketyna svým urputným způsobem přemlouvá k vycházce. Má už své roky a tak ji neberu do revíru jako dříve, nebo ne tak často a na dlouho. A tak si navykla na pravidelné odpolední kratší pochůzky po okolních lokalitách. A jelikož jsem toho ráno moc nenafotil, bylo třeba s tím něco udělat. Jdeme za město na oranici. Za 5 minut vystupujeme z auta, břehem stoupáme na pole a já hned nalézám dva srnce. Jsou zalehlí na hranici oranice a řepky ale na padesát metrů od sebe. Tak do toho! Vybírám si bližšího, vydrží asi na 50 m než se zvedne. Fajn, cosi mám. Druhý srnec vše pozoruje z povzdálí bez známek nějakého zájmu. Tak jdu po něm. Dostávám se k flegmatikovi na 40, možná 30 m. Fotím ho zalehlého, ale nelíbí se mi fotky ( které mám čas si i prohlédnout;o). Protisvětlo je fajn, ale to pozadí nic moc, úhel není dobrý. No co mi zbývá, lehám do oranice. Ještěže je sucho. Tak, tohle je lepší. Srnec drží snad tři minuty než se svedne. Dělám i pár snímků stojícího panáčka. Pak teprve se odporoučí za parťákem, který se již v klidu paství na řepce. Nechávám je být, tohle mi stačí.



A ZPĚT ZA SOVIČKAMI

...toto ráno se jedu podívat po týdnu na Jelení cestu. Zajímá mě, zda se náhodou kulíšek nevrátil i tam, kde jsem ho vloni a před třemi lety našel. A samozřejmě doufám i v nějaké setkání se zvěří. Konečně není ráno zmrzlo, je vlhko, nekřupe to, jde se docela tiše. Je ovšem jaksi zamlženo. Ještě nejsem u brodu a vidím vpravo v pasece pohyb tmavého kusu. A ještě jeden. Prasata táhnou pasekou k cestě. Ale to je docela daleko, to nemám šanci stihnout. I když spěchám, můj odhad je správný. Ještě než překročím brod, bachyně ja na cestě. Bez zastávky mizí v mlazině. Lončáci se sice pár vteřin zdrží ale světlo není a vzdálenost taky nic na dobrou fotku.



Nevadí, co se dá dělat. Ale je to letos první setkání s divočáky. To se taky počítá. Dojdu ke Kulíškovi ( tzn. část úseku pojmenovná podle výskytu této sovičky v minulosti ), zkouším vábení, nic. Kulíškův hlas z mého mobilu alespoň přilákal červenku, taky dobrý.



Přejíždím na jiný úsek a má cesta vede, zase, přes rozcestí, kde bydlí kulíšek. I když jsem si dal předsevzetí, že ho už nechám na pokoji, nedá mi to , abych nezastavil. Alespoň si poslechnu, zda se třeba ozývá. Houkání neslyším ale můj sluch postřehne jakési jemné pískání. To znám z mobilu! To je taky on. Hledám po sluchu, objevuji ho na vysokém buku. Ale naráz slyším i to známé vysoké houkání. Jsem zmaten. Ale vše se má brzy vysvětlit. Pouštím jen krátkou nahrávku u smrčků. A šup, kulich sedí přede mnou.



Fotím a přitom jasně slyším kousek od vedle i to pískání. Kouknu, a on tam sedí druhý! No to je fantazie.



Pomali mi v tom začíná být jasno. Tak tenhle druhý, štíhlejší a přísnější je holka. No krása! Hledám úhel, jak je dostat do záběru oba. Je to složité a hlavně mám strach, že takhle dlouho spolu nevydrží.



Po chvilce odlétá samička, samec ještě minutku kouká, než se vzdálí. Tak to byl zážitek, to teda! Zrovna si tuhle dobu vybral i Venca aby mi zavolal. Tak to má kluk pěkně za tepla odvyprávěné. Ale sovičky se stále kdesi v okolí ozývají. Jdu za nimi. Jednu, houkajícího samečka, nalézám na javoru, nefotitelně. Ale v bezprostřední blízkosti slyším i to jemné pískání samičky. Tak kde jsi? Jo támhle! No paráda!



Mám radost jak malý kluk když dostane X-box. Navíc jsem tenhle strom s dutinami už dříve tipoval, že by mohl být bydlištěm kulíška. V tuto chvíli jsem přesvědčen, že tohle je budoucí hnízdo těchto drobků.



Ovšem má jistota za hodinu dostává trhlinu. Opustil jsem místo, když sovičky seděly už nehnutě na špicích javorů a vrátil se za hodinu. Jejich hlasy teď ovšem byly slyšet z vysokého bukového lesa nad cestou. Našel jsem je poměrně rychle. A dokonce mi předvedly i páření v koruně buku. A to několkrát. Fotit se bohužel nedalo ale to nevadí. Vždy po třívteřinovém aktu se rozletěly na okolní stromy. No a teď ta trhlina - po jednom páření odletěla samička do dutiny v jasanu! Čili do úplně jiné dutiny než byla před hodinou.



Takže jsem pochopil, že si prostě vybere v okolí aktu kdejakou dutinu, aby se tam třeba občas schovala před dotírajícím nápadníkem. Ale nevím. Každopádně se mi dnes poštěstilo nahlédnout do soukromí těchto malých soviček poněkud více, než kdy jindy a byl to skvělý zážitek.