Jaro je prý tady, ovšem počasí je stejné ať to byl konec zimy či začátek jara. A i v revíru žádný rozdíl. Zvěř je stále neviditelná. Za dva týdny, co chodím denně do revíru za prací, byla všechna brzká vstávání zcela zbytečná. nemám vyfoceno zhola nic. A co hůř, nic, krom občasného zahlédnutí srnčího ani nevídám. Vysoká, prasata, mufloni, lišky, vše se jakoby kamsi vypařilo. Ono taky docela nepřispívá to, že každé ráno vycházím do zmrzlých křupajících lesních linek.Za celé dva týdny tomu zatím jinak nebylo. A tak není divu, že i ta srnčí prchá na sto honů. Abych provětral závěrku, pohrávám si se střízlíky a králíčky.



Na srnčí občas odpoledne zajdu do pole za město. Tři srnci jsou tam stále na stejné lokalitě. Vylezu z auta na pole, rozhlídnu se kde se povalují a pak volím taktiku postupu v otevřeném terénu. Je jasné, že srnci jsou do určité míry zvyklí na pohyb lidí v okolí, neboť lokalita je hned nad městem a po okolí chodí stále nějací pejskaři. A ti se prochází po suchých loukách okolo pole a na oranici, řepku a ozim nelozí. A tam se proto cítí srnečci v bezpečí. Jejich úniková vzdálenost je cca 100 m a navíc zpočátku ustupují velmi zvolna, takže mi dávají šance. Navíc už za tu dobu vím, kudy půjdou.



Zatím poslední fotky trojice mám z pátku 25.3.



Z dalších aktivit ještě zmíním návštěvu Skalního potoka, ovšem to byla opravdu jen rodinná vycházka bez ambicí něco nafotit, krom vodopádků. Zatím.





A KONEČNĚ NĚJAKÝ ZÁŽITEK...díky náhodě

Od poloviny měsíce se tu a tam projdu ráno po jelení cestě a krom touhy po setkání se zvěří ( úplně marné ), zkouším přilákat loňského kulíška ( taky marně ). Už jsem se smířil s tím, že letos kukíška nepotkám, že mi bývá přáno asi jen v lichých letech. Přejíždím do druhého pracovního revíru už s jasným cílem obejít několik oplocenek v rozlehlých pasekách. Cestou si v hlavě promítám, které z nich mi ještě chybí zkontrolovat a na poslední chvíli si vzpomínám na jednu pod rozcestím směrem k přehradě. Už jsem málem to rozcestí přejel. Vystoupím, jdu dolů prudkým svahem, nacházím zarostlou oplocenku. Za dvacet minut stoupám zpět k autu a zdá se mi, že slyším docela zřetelně houkání. To je určitě kulíšek! Pouštím nahrávku a snažím se jít za hlasem. Ale nemohu ho najít! Už jsem u auta a zdá se mi, že hlas se ozývá z řídkého bukového lesa za asfaltkou. Procházím lesem, oči si můžu vyčumět a nic. Začínám mít pochyby o tom, zda je to opravdu on. Zvoní telefon, volá Vašek. Říkám mu o svém momentálním trápení, i on při tom v mobilu slyší kulíškův hlas. Loučíme se a já jsem rozhodnut ae rozloučit i s nespolupracující sovičkou. Vracím se k autu, ještě jednou zkouším pustit vábení. A najednou se z bukového lesa přímým letem vynoří malý ptáček a sedá na olši pod cestou. Tak jo! Jdeme na to...



Dlouho jsme si spolu pohrávali, snažil jsem se ho dostat do fotitelných míst, moc to nešlo. Nejčastěji sedl vysoko a proti slunku, které už bylo docela vysoko. Každopádně jsem si tohle setkání užil a moc rád po roce zopakoval, i když v úplně jiné lokalitě.