Mufloní louky jsou posečeny až nyní, proto jdu zkusit štěstí v pozdním ránu s nějakou liškou. Kupodivu tam jedna je, ale nedaří se mi ji nafotit lépe, než coby prachbídný dokument. Co jsem taky čekal. V posledních týdnech to prostě nefunguje. Zvěř v podstatě nevidím a když už, tak to zmastím sám nebo nějaké "nadpřirozené" vlivy. Stejně dopadlo i náhodné a rychlé focení kuny na posečené louce nad městem před pár dny.



Takže přemýšlím, kam se večer vrtnout, aby tam byla nějaká šance. Na mufloní louky večer nejdu, nenechám po sobě opět střílet a tak volím oblíbenou lokalitu srnčích říjišť. Stejně je na čase zjistit, jak louky nad vodou vypdají, zda se již poseklo a jaké budou vyhlídky na tu srnčí říji. Po příjezdu zjišťuji, že všechny louky okolo mezí a olšiny leží, což je dobře. A tak jdeme s Ketynou zkusit štěstí. Sotva ujdeme pár desítek kroků od auta, mihle se oháňka mladé lišky nahoře pod lesem v rohu louky. Tak nic, jde se dál. Ketyna mě neomylně vede naší obvyklou trasou a už z kraje velké louky vidím rezavou skvrnu v dálce, která se zvětšuje. Po louce kluše liška. Lehám do skorosena, Ketynu donutím aby si sedla za mě a čekám. A liška jde velmi svižně a dobrým směrem. Občas zarazí, udělá typický skok a pokaždé má v mordě hlodavce. Vždy ho jemně zardousí a položí na zem a přihrne suchou pocečenou trávou. Je to parádní podívaná ale na fotku daleko. Ale snad se to změní, šelmička se blíží, ještě by to chtělo 20 m...A najednou se stojí! Zřetelně pozoruji, jak liška jemně natáčí čenich. Je mi jasné, že blíž už se k nám nedostane. I boční vítr stačil bystrému čichu k odhalení člověčiny.



Zrzka vytáčí oblouk a zabíhá do meze. Zvedám se, psovi velím "u nohy" a i já se vydávám k mezi. Zkusím jí projít na další loučku, třeba tam liška bude. A fakt! Daří se a opět pozoruji lišku lovící úspěšně hraboše a opět je daleko. Vidím jeden úspěšný "zásah", pak se šelma otáčí a jde k mezi, kde posbírá předešlé úlovky a ztrácí se mezi osikami. Vrací se zpět na první louku?



No tak to jdeme zkusit znova! Takže opět k mezi. Jenže tady se nedá tak lehce projít, musím ještě o kus dál a i tak se dostávám do širokého porostu s větvemi a kamením. Opatrně se snažím mezí projít a už z jejího okraje vidím, jak liška kluše s plnou mordou od olšinky proti mně. Zůstávám ve vysoké trávě a hledám nějaký průzor. Liška se blíží dost rychle, tohle nestihnu! Naštěstí mám neposlušnou Ketynu. Ta bez mého svolení a vědomí opustila nehostinný travní porost meze a vyšla si jakoby nic na posečenou louku. Naštěstí si nevšimla lišky, liška Ketyny však ano. Zarazila a koukala strnule na to černé zjevení. A tím mi dala možnost k focení. Jen škoda, že psice nepočkala s vyjitím z meze o pár vteřin, mohla být lištička blíž. Jakmile liška usoudila, že raději vezme do zaječích, otočila seo devadesát stupňů a podél meze opustila louku.



No tak tohle bylo fajn napínavé a adrenalinové focení. S dobrým pocitem jdu dál, procházím louky okolo mezí a remízků až se dostávám pod olšinu a kolem ní pak nahoru po široké polňačce. A u ní zahlédnu v ostrém protisvětle špičky liščích slechů za terénní vlnou. Uhýbám za balík a pozoruji lišče, které volný krokem přechází polní cestu a usedá mezi balíky v louce. Tak fajn, zkusíme to. Mezi mnou a liščetem je jednen balík, toho využívám. Postupně se v chůzi snižuji, jak se blížím k balíku, nakukuji zda lišče ještě "drží". Jo je tam a kouká někam vlevo ode mě. Co tam vidí? Aha, pozoruje můj pohybující se stín! Dobré. Lehám za balík, vyplazím se bokem a udělám pár snímků sedícího liščete. Jenže prcka to nebaví, zvedá se a líně odchází za terénní vlnu směrem k olšině. A mě už to taky nebaví tak dávám prostor někomu, koho to bavit bude. "Bež Kety, prožeň kočičku!"



Pes zahnal lišče do olšiny a mohlo se jet domů. Tak konečně dnes mohu říct, že "cosi bylo". A doma u PC zjišťuji, že jsem se mylně domníval celou dobu, že jsem třikrát natrefil na stejnou lišku. Ta co mě navětřila na začátku a odběhla není stejná jako ta s hraboši v mordě.