... jedu ráno za prací po kostrbaté lesní silničce, dávám pozor na známé díry v letitém asfaltu a najednou se mi zdá, že ten trs trávy ve středu cesty se pohnul. No jo, vždyť je to lišče! Prcek odbíhá do houštinky poté, co se pokouším vytáhnout na něj foťák. Nevadí, zítra ráno se sem podívám. A tak tedy další ráno objíždím inkriminované místo okolo vrchem a k děravé cestě jdu pěšky. Tak co, budou tam? Blížím se k rovince a již vidím tři hromádky na cestě.



Jenže vidí i ony mě. Co teď? No nic, zkusím jít pomalu, třeba nevědí, co jsem zač. Ale vědí!



Jedno po druhém cupitají do různých krytů v okolních houštinkách. Zaléhám do trávy v kraji cesty nad příkopou a zkouším počkat, zda se třeba některé nevrátí. A jak tak koukám po okolí přes trávy, vidím cosi rezavého daleko v kraji cesty, snad 80 m přede mnou. Zaostřím objetiv a seznamuji se s mámou těch čtyřech prcků. Jenže ta mě má dávno v merku a na nic nečeká.



Nevadí, na scéně se objevuje lišče. Cupitá přímo na mě, trávy mě trochu kryjí ale i zavazí. Přesto se nějaký záběr povedl. Další sourozenci jsou již taky na cestě ale první lišče mě odhaluje a tak zase všichni mizí v mlazině.



ještě chvíli čekám, ale liščata se objevují daleko a vždy jen přebíhají cestu , blíž nejdou. Ale jde něco jiného. Srna se srncem, kteří přesadili cestu před pár minutami, se vrací. Tak takovou čtvrthodinku si nechám líbit! ...