Tak se nám rozjelo to jaro. Během prvního dubnového týdne bylo docela dost zážitků, ovšem takových náhodných, rychlých. Jak začít? Stručně!
Toto období bylo typické ranními mrazíky a slunečným počasím. Tudíž prekérky! Jakmile ráno vylezlo slunko, bylo v podstatě po možnosti focení. Vlnící se hustý přízemní vzduch to znemožňoval.
Poohlížel jsem se po muflonech, srnčím ale moc štěstí jsem neměl. Poslední muflony na loukách jsem přichytl čtvrtého, od té doby nic. A i při tomto focení se již podepisoval na kvalitě ten prevít vlnící se vzduch.



DVĚ VEČERNÍ NÁVŠTĚVY V HORÁCH - BEZ FOTKY

O víkendu mi to nedalo, a jelikož na netu vídám krásné fotky jeřábků, rozhodl jsem se zkusit štěstí. Zavzpomínal jsem , kde jsem se kdy před desítkami let setkal s jeřábkem a vyrazil. V sobotu večer nad Karlov. Nakonec z toho byla jen šestikilometrová procházka a zjištění, že porosty vypadají za těch 25 let docela jinak...:o) V neděli u Hvězdy, kde jsem jeřábky vídal před asi 13ti lety se sice biotop výrazně nezměnil, ale jeřábka jsem nenašel. zato jsem zažil docela adrenalinové dobrodrůžo. Když totiž nereagoval na vábení jeřábek a šeřilo se, řekl jsem si, proč nezkusit nějakou sovu. Tady jsem tedy trochu narazil na svou omezenost. Nějak mi toiž došlo, že skoro netuším, jaký druh sov by se mohl v takové lokalitě vyskytovat. Snad puštíkem nic nezkazím. A kupodivu, po pár minutách od puštění nahrávky se mi zdá, že odkudsi z mlaziny pod pasekou slyším podobný hlas. A zase. A dokonce se přibližuje! Adrenalin letí hore, tak co, bude něco? A naráz vnímám pohyb vlevo ve smrčí a do koruny mladého buku přistává pták. Rychle hledáček k oku...sojka! Potvora sedla na větev a krásně mi zahoukala po puštíkovsku. Bestie ! Odlétla za mě do lesa a ještě pár minut se ozývala ale postupně přešla opět ve svůj typický sojkokřik. No dobrý, další zkušenost. Po chvíli zkouším ještě zahrát jednou puštíka a pomalu se chystám balit, šeří se. a naráz vidím tmavý stín jak ze smrčiny míří opět k buku v pasece. Ale tohle je velké, jako káně. Zbrkle chňapnu po foťáku, chyba. Dravec ani nedosedne a obloukem mizí. Výr! Asi šel ztrestat drzého puštíka. No nic, fajn zážitek to byl.

DVĚ VEČERNÍ NÁVŠTĚVY SRNČÍCH ŘÍJIŠŤ

Napadlo mě podívat se do lokality nad přehradou, jak to tam žije na loukách kolem remízků, mezí a lesíků. Oba večery jsem zvolil stejnou trasu a přesvědčil se o tom, že srnčí zde stále nějaké je.Jenže od prvopočátku mě provázela smůla. Dva kusy na malé loučce jsem si zradil, srnec na velké louce, který se tvářil, že mi jde naproti si to nakonec rozmyslel a liška, která vytáhla z mlaziny a došla až skoro ke mně mi zdrhla bez fotky, než AF chytl co měl, byla v otočce.



Naštěstí již při poslední části šoulačky, kdy jsem si jen tak vychutnával končící den opřen v luční enklávě o "slavný sloup", od nějž Mouka fotil srnčí pokládání před lety, kde se vzala, pádí od olšiny liška. V silném protisvětle tak vzniklo alespoň pár záběrů a já byl spokojen.



Další večer jsem viděl ještě více srnčího i lišku, ale vše mimo dostřel. Tak alespoň jedna prostorovka srnce.Toho, který mi včera odbočil dřív, než jsem si přál.



DŘINA NA LOUCE

...vykouknu tak na louky, zda třeba s ranním slunkem nevyšli mufloni, když před svítáním na námraze nebyli a ono na louce cosi stojí. Pařízek? Nevidím přes větve smrku v mezi dobře. Ale pohnulo se to. Jdu kousek blíž, no jasně, na slunku na louce je kuna. A daleko. A tak to zkouším. Šelmička loví hraboše, je docela lovem zaujatá a stále víceméně otočená zády ke mně. Využívám toho, postpupji shrben za ní, když zvedne hlavu, plácnu sebou na zem. Jenže ona vždy svůj náskok získává zpět, jakmile se mi podaří trochu přiblížit.



Už mnohdy nedokážu udržet foťák v klidu, jak jsem zadýchaný a navíc vidím, že vlnící vzduch opět dělá své. Po necelé čtvrthodině kuna poprvé otočí hlavu na mě. A taky naposled, pár skoků a je fuč, mé trápení je u konce.



No a málem bych zapoměl na jednoho srnečka, který se výjimečně ukázal na jinak stále prázdné louce a taky trochu ptačí drobotiny,která k jaru patří.



Tož takhle já to teď mám..;o)