Zaspal jsem! No a co? No jen to, že můj plán být při rozednění na loukách vzal za své. No tak ho budu muset změnit. Ale jak? Přijíždím do revíru už za slunka, po půl šesté, na louky nemá smysl chodit, zkusím lesní šoulačku po makadamce a obchvat rozlehlé mlaziny po pasekách a zbytcích mýťáků. Hned po stovce metrů vidím , jak se cosi hýbe ve vyšší trávě za osázenou pasekou. Kus vysoké se střídavě objevuje a mizí v ostřici. Stoupám na pařezy ale marně, nevidím už nic. Procházím další paseky, jsou zarostlé, ve vysoké trávě plno klestu, suchých větví, výmolů a utajených hlubokých kolejí po lesní technice. Díky hlučné chůzi taky brzy slyším jen lámání a odbíhání zvěře v kraji olšiny. Vracím se na cestu, odbočuji vpravo kolem mlaziny, slunko už se dostává do lesa. A tu mě zaujme pohyb mezi stromy. Srnčí. Mladý vidláček pochoduje mezi kmeny, snažím se ho zvěčnit, jde to nedobře ale nakonec pár dokumentů mám.



Srneček odskočil, odběhl k mlazině a já mám nějak pocit, že cosi slyším. Jakoby šustění, kroky či co., A najednou se v kraji lesa, v místě, kde je rozdělovací linka, cosi mihne mezi stromy. A je to velké! Laň. A druhá. No tak fotím, co mám jiného dělat.



Zavazí všechno. Větve, kmeny, trávy. A zvěř jde hezky, natáčí se dovnitř lesa, ke mně. No a já, abych náhodou neměl nějakou parádní fotku, nestíhám komponovat. Laň mě registruje, dochází k ní kolouch, další laň prochází za nimi. Laň v záběru mám pěkně, jenže kolouch není celý, pak se pohne, schová se, hýbu obrazem, jenže teď zase nevidím běhy laně. Nebudu popisovat celou tu šílenost, jen povím, že kolem zvěře se rojila hejna much a že mi setkání udělalo radost a mrzí mě, že tak brzy ho vedoucí laň utnula. Prostě klečící potvora na holé zemi bystré zvěři neujde. Otočila čelem vzad a mazala do protější paseky. S ní i kolouch, další laň a jelení špičák. Jen druhý jelínek hned nezareagoval a dal mi prostor k několika snímkům.
Tak tady pár dokumentů: