Nějakou shodou okolností se mi poštěstilo mít během tří dnů dvakrát docela úspěšné okamžiky. Ten první byl fakt hodně náhodný, ten druhý v podstatě také, i když trošku by se dal očekávat.

SKOK K MORAVICI

Kouskem mého revíru protéká řeka Moravice. Poslední dobou, když vídám vydařené fotky skorců a konipasů u kamaráda Vaška, který loví o pár km dál proti proudu téže řeky, nedá mi, abych občas k řece nemrkl. Skorec i konipas tam žijí také, to vím, ale těžko se jim dostat na kobylku.



Ve čtvrtek mě práce "stáhla k řece", přesněji řečeno šel jsem do vody vysypat nasbíraných desetitísice kůrovců. Jak tak pracně slezu strmým břehem k vodě, koukám na skorce, který o mě neví. Je sice dál než bych chtěl, ale je v klidu, čistí si peří. Jenže foťák je v autě. No tak to zkusím a opatrně se škrábu na cestu a honem pro batoh. Za chviličku jsem zpět ale skorec nikde. No co jsem taky asi mohl čekat, že? Přenusu se tedy kousek blíž k místu jeho předchozího pobytu, sedám do vysoké trávy, částečně jsem ještě kryt spodními větvemi olše. Ale skorec nikde v dohledu. Radost mi udělá ovšem ledňáček, který prosviští snad metr kolem mně s rybkou v zobáku. A teď koukám, tamhle vzadu se hýbe rákosí. Co to je? Čáp! Pozoruji jak opatrně prochází krajem řeky, ztrácí se v krajních rákosinách a zase z nich vychází. Je to majestátní tvor, rozvážný a v lovu zjevně úspěšný. Za tu dobu, než došel ke mně ulovil dvě ryby, jednu dost macatou. No a světe div se, přišel mi tak blízko, že hodnoty ohniska při posledních snímcích byly těsně nad 200 mm!



No tak potěšil mě tenhle černočáp, to tedy ano. Sice se vše odehrálo bez nějakého podpůrného světla ale i tak jsem za tohle setkání rád.

RYCHLÉ A ÚSPĚŠNÉ RÁNO

Je sobotní ráno a já konečně po třech dnech stojím za balíky sena v lokalitě nad rybníkem. Ve středu večer jsem zde opět čekal na lišče, opět vyšlo do protisvětla ale opět mě brzy odhalilo.



A tak to zkouším dnes ráno. Jenže slunko už je nad obzorem a přede mnou se nic neděje. Ale tamhle se cosi pohnulo, v pasece. Aha, kuna přeběhla po padlém kmeni modřínu. No nic, čekám dál. A zase pohyb v pasece. Srnčí. Koukám přes hledáček, vidím tři - srna se srnčaty. Ale daleko, škoda. Nechci riskovat přibližování, musel bych přes louku a mohl bych zradit lišku. Tak pořizuji jen dokument milé zvěře.



Srnčí trojičku něco vylekalo, odskauje pryč. Možná moje lišče? Prdlačky, v pasece se objevuje další srnčí kus. Srnec šesterák, toho už si ujít nenechám, lišče nelišče...



Poměrně dlouho jsem se se srnečkem bavil, focení v pasece bylo ovšem fyzicky náročné, nicméně už teď jsem velmi spokojen. Ale zlatý hřeb má teprve přijít.
Vracím se za balíky a hodlám čekané na lišče věnovat ještě půlhodinku. Jak se tak rozhlížím, vidím dole v louce liščí slechy za hranou. Tak ono jde dnes až odspodu paseky? Záhy poznávám, že tohle mé známé lišče není. Tohle je jeden z jeho rodičů, patrně matka - zásobovačka! Má mordu plnou hrabošů a jde mi vstříc. Co více si mohu dnes přát...?



Liška mě po čase zaregistruje, pouští celou tu hromadu hlodavců na zem a pádí odkud přišla a já raději pádím taky pryč, abych nerušil...