Je pátek ráno, poslední květnové, a já mám po dlouhé době v plánu po ránu projít louky na druhé straně hlavní silnice. Jen tak nezávazně, vyjdu lesní linkou jasanovou alejí nahoru a potom krajem luk sejdu kopec. Tráva je svěží, poměrně vzrostlá, ale ne ještě tak vysoká, aby srnčí ukryla. Rezavé kusy jsou vidět dobře, ovšem stejně tak jsem vidět i já, a hlavně patrně i cítit, neboť než sejdu k lesní točně, odskočí postupně deset kusů do lesa. No jo, nevybral jsme si dobrý vítr, opačný směr pochůzky by byl asi efektivnější. Ale to by zase neladilo s mými pracovními cíli. Až po přechodu potůčku vyvvěrajícího z lesních porostů do luční mokřiny, objevuji jeden kus, který o mně neví. Je to mladší srnec a kupodivu směr jeho pastvení je pro mně příznivý, takže bez nutnosti nějakého plížení se mi dostává na dostřel. Je to srnec s jedním nevystrouhaným parůžkem slaboučkého šesteráka, druhý úplně chybí. Ale jsem spokojen i s takovým úlovkem.


Srnec nakonec odbíhá dolů loukou k potoku a já už musím za povinnostmi, nahoru do pasek s lapači. Sotva z louky vkročím do stěny starých buků, vyskočí srna z paseky a chvíli se orientuje, cože ji to vyděsilo. A tím mi dává možnost pro pár záběrů.



Kolem 9.hod mám vše na tomto úseku hotovo, přesunuji se na druhou stranu, k mufloním loukám. A už z hlavní silnice vidím, že tlupa muflonů se paství pod lesem. Pokusím se na ně podívat, sestupuji po měkké lince shora lesem, opatrně vycházím do kraje lesní stěny. Jsou tam. Asi 80 m ode mne, ve vysoké trávě na silném slunku. To nebude dobré. Pokouším e udělat první záběry ale už na displeji vidím, že je to na prd. Tetelící se teplý vzduch, vysoká tráva, ostré světlo a navíc to, že muflonky nehodlají zvednout hlavu, to vše je proti mně. Nakonec pár fotek udělám v momentu, kdy se celá tlupa shrkne do jedné formace a pomalu míří k lesu. Tady pod lesem je ještě stín a tráva nižší. Jenže zvěř je v jedné tlupě, nejde nijak komponovat. Než asi 40 muflonů zatáhne do mlaziny, pár fotek mám. Ale opravdu nic výstavního.



Večer je stále dobré počasí, polojasno, teplo, ne horko a mně napadá zkusit šoulačku na horních loukách. Ovšem ne z vrchní strany jako obvykle, ale od spodu, nad obecími lesíky nad silnicí. Jsou zde zajímavá zákoutí, do kterých při šoulání po vrchní hraně luk nevidím. Ovšem zde je nutno překonat poměrně velké počáteční stoupání. Už ho mám úspěšně za sebou , když postřehnu rezavý hřbet srnčího, kterak prošel přede mnou přes kolej luční cesty. A po chvilce už mám v hledáčku srnce. Zapózoval mi dobře, zpočátku o mě nevědl, potom se mu cosi začalo nepozdávat a tak s békáním pomalu odešel za horizont.



Tak fajn, jsem spokojen. Kopíruji krajem pestrých luk reliéf různorodého lesního porostu, tvořeného mlazinami i starými listnačkami, propadlými suchými smrčinami. Zkrátka na malém úseku je zde les mnoha variant, což pro zvěř musí být velmi příhodné. U laťového posedu zrazuji srnce, zase mám špatný vítr! Chvíli posedím pod žebřem, mám rozhled po široké ploše luk, vidím v dáli tu a tam nějaké červené skvrnky pastvící se srnčí zvěře. Ovšem do mé blízkosti nic nepřichází. Ale nějak mě to netrápí, kochám se krásným jarním večerem, po deštích svěžími loukami, je tu hezky a voňavo. Až slunce spadne těsně nad hory, opouštím tohle pěkné místo rozhodnut sejít dolů nad silnici a k autu se vrátit kolem spodní hrany lesíků. Scházím prudkým svahem louky vklíněné mezi lesíky a vpravo v jednom tmavém zákoutí zpozoruji rezavý hřbet. A hele další srnčí. Hlavu má v trávě. Až hodím hledáček k oku, zjišťuji svůj omyl...

Daněk stojí a sleduje mě. Než mi dojde, že expoziční hodnoty jsou zde diametrálně odlišné než byly nahoře na osvětlených loukách, trvá to poměrně dlouho. Stihnu změnit nastavení, daněk ještě chvilku čeká. Ale i tohle je málo, musím přidat. To už mě ale skvrnitý fešák nenechá. No nevadí, mám dokument o setkání. Stačí. Poměrně pracně přeskakuji krásný potůček ve starém lese a vycházím na další louce. Nic nevidím, tak pokračuji směrem k autu. Ale přeci jen tam cosi je, hlava zalehlého srnečka? Kousek se přiblížím, netuším zda se srneček na mně dívá či je otočen opačně, hlava je poměrně utopená v husté vegetaci. Po pár korcích už mám ale jasno, koukal na mně. Zvedl se a dal mi možnost otestovat pevnost mé ruky při focení na hraně světelných podmínek docela dlouho. Až už jsme uznal, že nic lepšího z této akce nevydoluji, zvedl jsem se a donutil vidláčka k úprku. No a tím pro mne letošní květen definitvně skončil...