Tak nějak mě napadlo známé přísloví otočit. A to z toho důvodu, že už od zimy pozoruji, že se mi daří s lovem o mnoho více při večerních šoulačkách než při těch ranních. Stejně tak tomu bylo i dnes. Ráno jsem vyzvedl cestou Vaška, abychom se společně podívali po muflonech i jiné zvěři, kterou můj revír nabízí. Počasí bylo skvělé, jasné, mrazivé po ránu. Přesto se nám nepodařilo vůbec nic. Na muflony jsme vůbec nenarazili a jedinou zvěří byly odkakující tři kusy srnčího v pasece, kde se nedalo jít potichu ani omylem. Až cestou zpět Vašek zpozoroval u lesa nad silnicí tři kusy zvěře. K našemu překvapení to byly daněly. Hned mi bylo jasné odkude se vzaly, již jednou jsem je viděl pastvit se u silnice nedaleko odtud v místě, kde je v dohledu soukromá ohrada s daňčí zvěří. A tak jsem využil Vencovy snahy dostat se zvěři na dostřel objektivu ke svačině a pozorování kamaráda v akci. Ze silnice bylo pro mne vše jak na dlani.

Venca si udělal pěkný tělocvik a já se bavil. A to bylo po ránu vše.
Odpoledne počasí stále drželo punc jasného sluného dne a tak i s Ketynou mířím do "Kulíškova". Parkuji jako obvykle na mostku před Bažinkami a stejně jako minule k večeru, koukají na mě dva mufloni jak vylézám z auta. Než vytáhnu i batoh s foťákem, pádí do houštiny. U lesní cesty s potůčkem zkouším krátce pustit nahrávku, kulíšek se během chvilky ozývá, pak i druhý. Ale opět nehodlá opustit přehledné místo na špici smrku. Nevadí.

Opuštím soví rozcestí a jelikož je ještě brzy na šoulačku pasekami, bavím se střízlíkem.

Ketyna tyhle mé "ptačí"zastávky moc ráda nemá, nebaví ji sedět a čekat až se vyblbnu. Ale musí. Chce chodit se mnou tak ať neremcá. Její čas má přijít za pár minut. Jakmile totiž usoudím, že už je čas podívat se do pasek, ožije a vede mě. Projdeme pod oplocenkou a zahýbáme do malé zmulčované paseky, kde nic neočekávám. A naráz šrumec až jsme se lekl a od pařezů vyrostla skupinka muflonek. Sakryš, nejsem připraven na takové setkání na holé ploše. Naštěstí mám Ketynu! Než se mufloni zorientují, stojím jako socha a psík pomalu šmejdí přede mnou mezi pařezy. Tím zvěř zaujme a já mohu fotit i ve stoje bez krytu.
Už ale po nějé době cítím, že mám problém udržet techniku v ruce, potřeboval bych si kleknout a získat oporu. Jen se lehce pohnu, do muflonů jako když střelí, odskočí. Takže musím vydržet! A opět tlupa stojí a některé kusy jdou i blíž, směrem ke psovi. Kdyby se tlupa nepohnula, nevěděl bych o dalších kusech za smrčky. Ty se nyní přidaly a tím se mi do záběru dostává i docela dobrý beran.

Nakonec mufloni přeci jen odbíhají do blízké houštiny. A jsem i rád, fyzicky už to bylo na hraně.
Konečně se mohu srovnat, a hlavně popojít, i Ketyna je ráda. Projdeme přes asfaltku a jdeme zkusit štěstí ještě na paseku pod skalkou, kde minule byla vysoká. Nic tam ale není. Cestou zpět mě napadne sejít travnatou linkou kousek dolů ze svahu. tam v řídké mlazině by třeba něco...A hele, zadek vysoké za vývratem! Opatrně jdu blíž, pak připraven s hledáčkem u oka čekám až zvěř zvedne hlavu ve vysoké trávě. Udělá to až v okamžiku, kdy vpravo ode mne zaslechne šustot svých kolegyň, které odbíhají do smrčí. Tak aspoň jedna série snímků na loňského koloucha, než se ztratí v džungli trav úplně...