Tak jsem zkusil jednou štěstí v horách a plánoval další podobnou akci. Jenže počasí se změnilo, na horách zamrzlo, zasněžilo a do toho se mi fakt nechtělo. Už jen představa, že na letních gumách se škrábu sněhovým popraškem a nebo nedejbože ještě ledovou krustou. A tak jsem to ráno vzal za vděk pochůzkou v revíru. Nebylo to původně myšleno jako primárně lovecká pochůzka, zkrátka jsem šel obeznat část revíru pracovně a batoh s foťákem na zádech ještě unesu. Už dlouho jsem tudy nešel a nechal jsem tento úsek úmyslně do období říje. Vloni tady pár dní stával v říji jelen s laní, proč by ne i letos? S rozedněním jsem prošel podmáčené paseky a mýtiny, zjistil, že kůrovec tady, ač ve vlhkém prostředí, také nezáhálí. Chystám se po lince přejít potůček a ze zvyku kouknu doprava na makadem zneuctěnou travnatou lesní cestu. Cosi rezavého tam je. Kus vysoké! Je ke mně otočen zadkem a paství se na trávě okolo cesty. Daří se mi vytáhnout přístroj z batohu a dokonce postoupit o pár metrů dopředu a opřít objektiv o silnější kolmou větev smrku. Mám v hledáčku jelena! No jelen je silné slovo, je to mladý šesterák. Ale to nevadí, jsem rád a snažím se vytěžit co nejvíc z tohoto setkání.
Jsem nucen občas vydat nějaký zvuk, aby jelen vůbec zvedl hlavu.

Užívám si fakt dlouhé možnosti focení, než šesterák začne jistit kamsi před sebe až nakonec odchází do paseky do porostu.

Chvíli čekám, zda se neobjeví cosi, co mohlo jelínka zneklidnit ale nic se neděje. A tak jdu po kamenité lince výš abych se rozhlédl po ostatních rozvolněných místech. Zahlédnu ještě jelínka, jak přebíhá lesem k mlazině a najednou ztuhnu. Z mlaziny se ozve jasné dlouhé jelení zatroubení! A znova. Jdu. Linkou v pasece není problém dostat se tiše do stojáku před rozlehlou mlazinou. Stojím a poslouchám, jelen se ozývá parádně. Ale zdá se, že se vzdaluje. Zkusím tedy neumně zahukat jen tak do dlaní. A kupodivu jelen ihned reaguje. Stojím a čekám ale už je ticho. Ale ne úplné, namísto troubení zřetelně slyším pokvikávání divočáků. Mlazina je hustá, rozlehlá, znamená to, že prasata nejsou daleko. A také slyším zřetelně pohyb v houští. Tak že by jelen vytlačil prasata? No uvidíme. Šustění se blíží, je to nervydrásající okamžik. Zvěř je snad třicet metrů přede mnou a stejně nemám šanci ji vidět. A už slyším, jak se větve olšinek otírají o zvířecí tělo a skulinky ve větvích zrudnou. A snad 20 kroků přede mnou se ozve krátké "ö ö ö". Jelen jde ke mně, je tak blízko! Ale fotit nejde. Jeden cvak zkusím do olší na nejkratší ohnisko, jelen odskočí ale dál pokračuje o kousek dál v chůzi kryt stromy. Až se dostává do větru, otočí k ústupu. Uff, to byl zážitek!

Chvíli čekám, srdce v krku a začínám si nadávat, proč jsem nestál tam anebo támhle. No co už, je to škoda. A jelen je v mlazině a zase zatroubil, naposled. Po chvíli opouštím kraj mlází a jdu něco dělat. Kousek odsud je co vyznačovat. Chodím už asi půlhodinu od stromu ke stromu, když tu se z mlaziny ozve několikeré zahukání jelena a slyším i rachot v houští. Jelen asi sbíjí laně. Pohyb zvěře směřuje podél mlaziny nahoru. Neváhám a rychle se přemisťuji do vysokého lesa s výhledem k houští. A opravdu, mezi nálety se mihne laň, mizí v houštině. Ještě chvíli postojím, co kdyby náhodou...A fakt, stejnou trasou jde i jelen! Jestliže předešlý trubač byl jelen, tak tenhle je jelenisko. Korunové paroží se nese nad mladými smrčky. Zastav!, vybízím ho v duchu. A on zastaví. Ale kde! Hlava za smrkem, jak jinak. Druhou prosbu, aby se pohnul o dva metry dopředu ( couvnutí by bylo ještě lepší, ale nevím jestli jeleni umí couvat) nevyslyšel. Pohnul se po chvíli, to ano, ale nezastavil. V poklusu zmizel za laní v mlází.


Další ráno odkládám opět výjezd na hory a i s kamarádem Vaškem jdeme do stejných míst. Počasí ideální, mrazík, jasno. Očekávám, že alespoň jeden ze dvou včerejších trubačů se nám ozve. Nic. Ticho, klid, jakoby včerejší rušné ráno nebyla pravda. Ale tak to bývá, když chcete úspěch pro kamaráda. Jdeme kamenitou linkou mezi mlazinami, pasekymi i starým lesem. Koukám stále do míst, kde se včera odehrával děj a najednou, nečekaně zprava, objeví se na cestě laň. Nezvykle pro vysokou bez zastávky přesadí cestu, za ní i kolouch. Na chvíli mizí v travách aby se za pár vteřin objevili ve stěně lesa. Ale to už je na lince i mladý desaterák! Ten zastavuje v kraji cesty a začíná v klidu cosi ochutnávat. Slyším Vencovu závěrku, stojí asi dva kroky za mými zády a snažím se fotit jelena s hlavou za mladou oší.

Je mi divné, že Vašek šeptem nenadává a nepřemlouvá jelena aby zvedl hlavu či popošel jinam, dokonce přestal fotit. A to už jelen mizí v pasece aby se objevil také ve stěně lesa, kde už holá dávno není. Ale vypadá to, že se nehodlá, tak jako kolegyně, zastavit. Rychle tahám krátký roh z kapsy a zkusím zatroubit. To jelena zarazí a kouká k nám. Začínám fotit když se ozve Venca s nepochopitelným dotazem : " co fotíš?"
"No jelena", odpovím.
" A kde ho vidíš?"
"Tam, ve stěně vlevo, mezi stromy"
" Aha!"hlesne Vašek a spouští kanonádu z Canonu.
Až jelen odešel, teprve jsme si ujasnili situaci. Vašek, vidno laň s kolouchem jak zastavili ve stěně, byl jimi tak zaujat, že si desateráčka vůbec nevšiml, nevěděl o něm zkrátka. A až holá odešla, zaujalo ho, co fotím. Tak nějak to bylo. Každopádně to byl parádní zážitek s jelení zvěří už druhé ráno po sobě.

Nedalo mi to a ještě k večeru jsem zkusil čekanou v jedné z četných pasek. Ale marně, nevyšlo nic. Už bylo málo světla, když jsem se vracel lesní cestou a tu mi zkřížila malá tlupa muflonek s mladými. Vůbec o mně neměly tušení a tak jsem mohl otestovat, opět, práci techniky v mizerných světelných podmínkách. No myslím, že to není úplně špatné...

Na ISO 4 - 5 tis. a časy kolem 1/60 jsem docela s výkonem spokojen.
Ještě jedno ráno jsme šli zkusit štěstí do míst výskytu jelení zvěře. Ale tentokrát se nám neukázal jediný kus vysoké, ač jsme prošli více míst než včera. Nebýt jedné srny v pasece, samozřejmě s hlavou krytou vegetací, jak jinak, neviděli bychom ani chlup. Inu jak zní staré ale pravdivé pořekadlo : "po hodech bývá sra.ka".