Byl nejvyšší čas vyrazit už do hor za jelení říjí. Že tu a tam jeleni v Jeseníkách troubí jsem z doslechu věděl a měl v plánu vyrazit, ale zbrzdil mě nečekaný příchod nachlazení. A víme jak to je, když má chlap rýmečku. U mě to platí ještě dvojnásob. Ale rýma nerýma, v neděli jsem musel. Už jen proto, že jsem měl půjčenu kartu pro parkování u Ovčárny a ta se musela v neděli vrátit. A vyrazil jsem i přesto, že vyhlídky počasí byly bídné. Ještě za tmy jsem se nacpal pod hustý smrček a čekal na svítání. Docela foukalo, naštěstí správným směrem, chladno bylo přijatelné, bylo zataženo. Proto jsem se toho svítání nedočkal, pouze jakéhosi rozednění. Ani jsem v tom šeru neměl sílu vybalovat foťák a vyrazil jsem na šoulačku po úbočí mezi světlinkami a ostrůvky smrků. Vytáhnout přístroj mě po chvíli donutil až mladý šesteráček. Stál ve skulině pode mnou, ale než jsem vysvobodil foťák z batohu, odešel do porostu. Ale za pár chvilek se objevil v další světlině pode mnou a zase se ztratil. Vypadá to, že táhne stejně se mnou po vrstevnici. Konečně se zase objevuje v mezírce. Snažím se ho zvěčnit, ale i když subjektivně mám pocit, že je fakt světlo, fotoaparát si žádá ISO až 5000 ! Zkouším i tak, brzy zahazuji stativ, v tomhle terénu mi nepomáhá. Jelínek o mě ví, stojí jak socha a tak doufám, že jedna z několika sérií fotek bude použitelným dokumentem. Vyšší cíle si nemohu v tomto okamžiku klást.

Jelínek už má dost pózování a odklusává dolů. Já pokračuji po chodníčcích dál po obvodu kopce. Tu vidím rozlámané větvičky smrčků i vtroušené kosodřeviny. Stopy také nějaké jsou, včetně trusu. Jen nějak chybí to troubení. Jdu, poslouchám vítr a najednou přede mnou rezavý hřbet v borůvčí. Laň. A dost blízko.

Je otočená zadkem ke mně, to bude zase prekérka v tomhle terénu.

Trvá docela dlouho než zvedne hlavu a podívá se ke mně. Pak ji zase skloní do trávy a pomalu odchází dolů do smrčků.

Pěkné setkání to bylo, jen kde jsou další? Proč není zvěř v tlupě? Ale zase takhle je to snadněji "ulovitelné" než tlupa. Tak díky za to. Dostávám se na rozvolněnější místa, kde je už více trávy než borůvčí, jsem výš k hřebenům. Odsud už není daleko do kamzičích stávanišť, mám v úmyslu jít se po nich poohlédnout. Ale asi změna! Je 7:30 a já poprvé slyším letos jelení zatroubení! A navíc to vůbec nevypadá daleko. Jdu za hlasem. Musím dolů, kamzíci dnes nebudou. Asi tedy. Vím co je pode mnou za terén a doufám, že trubač nebude spěchat do údolí. Tam je již hustý prales a moc šancí by nebylo. Trošku bych měl pohnout. Jenže vlevo vidím kus vysoké. Tohle trubač nebude, i když možná jednou taky.

Jelínek odklusává dolů, já tam mířím také, jelen se opět po odlmce ozval. A je mi jasné, že už je hodně nízko, pod chodníkem, v pralese. Klesám opatrně mezi smrky, les je přehledný, bez podrostu. Jelen jen sem tam líně zamrmlá, zdaleka to není divočina jako před dvaceti minutami, kdy nádherně burácel. Blížím se k hraně terénu, možná dole už něco uvidím. Jenže přichází prekérka. Napětí z lovu v kombinaci s nachlazením má za příčinu záchvat kašle, který nejde utlumit. Snažím se tlumit kašel do rukávu ale moc to nejde. Do prčic! Je ticho, nikdo nekašle ani netroubí. Ale něco přeci jen slyším. Lehké zalámání? Sakra, tam dole v levo, ani ne 80m pode mnou je zadní půlka vysoké. Je to on? S foťákem opřeným o strom koukám, jak zadní půlka mizí a mezi hustými kmeny se vynořuje ta přední. Jelen! Ví o mě, kouká mým směrem a samozřejmě si stoupne tak, abych mu náhodou neviděl celou hlavu.

Tajím dech a zkouším pořídit nějaký dokument, čtrnácterák prověřuje co jsem zač. Popojde a znova se zastaví. Tak dalších pár snímků na 4000 ISO, aspoň tak. Pak už jelen neváhá a odklusává doprava a mizí mezi stromy. Sakryš nebýt toho kašle, možná by to bylo ještě zajímavější, no co už.

Nyní se již v klidu rozhlížím po okolním kouzelném lese, nikdy jsem zde ještě nebyl, ač po stezce nad porostem jsem šel nesčetněkrát. Je tu moc moc hezky, navíc když po padlém kmeni přeběhne veliká lesní kuna a kousek pod stezkou nacházím dva kamzíky. Byla to vycházka trošku z nutnosti ale nakonec docela příjemná...