Vlna veder neustává a tak nezbývá, než vyrážet za srnčí říjí i v tento nečas. I včera večer jsem to jel zkusit k obilí. Vždyť je otázka dne dvou, kdy bude ze pšenice jen strniště. Kombajny už jedou u Rudné od července, což je asi hisorická událost, hodná zapsání do kronik. Tak tedy dnešní večer se nekonal žádný běžecký den srnců jako předevčírem. Minul jsem terenní auto myslivce, který tuploval u remízku na hřivnáče a šel rovnou sednout pod protější kazatelnu. Dlouho nic, až po desítkách minut se vlevo v louce mihl hřbet srnčího. Vyspělé srnče se motalo nějak dokolečka. Jasně, chystalo záleh. Vzápětí zmizelo v trávě. Pak zase hluché desítky minut dokud se neobjevil další srnčí hřbet pode mnou v louce. Směřoval k obilí. Podle pohybu srnec, podle velikosti junior. Zvednutá hlava pomohla až poté, co jsem na pomoc vzal teleobjektiv. Jo, cosi na té palici nosí. Špičák pomalu vešel do obilí, ztratil se mi za pásem mezní vysoké trávy. V duchu jsem mu domlouval, aby šel polem podél meze. Poslechl. A tak jsem se vyřádil při jeho fotografování. Obešel mě všemi směry, jen ne tam, odkud by mohl dostat můj vítr. Zkrátka říjí zpitomnělý popleta. Ale díky za to!

Po docela dlouhém čase pózování odešel někam za má záda. Jiná zvěř do šera nevyšla.

Ráno jsem se šel mrknout na louky u sloupů, minule to vypadalo slibně. A sotva jsem z aleje nakoukl do rozlehlé plochy posekané louky, kulil jsem oči. Kousek od olšiny stálo prase. Ale jaké! Jaktěživ jsem tak velkého divočáka neviděl. V hlavě mi šrotovalo jak se ke zvířeti dostat na holé louce cca 250 m daleko. Ale kňour to vyřešil za mě. Opsal v trávě kolečko, sem tam sehnul ryj k zemi a s houpajícím pírkem volně zatáhl do olšiny. není divu, že mi unikl srnčí pár ve vysoké trávě snad jen 20 m přede mnou. Neodběhli sice daleko ale loučka, na níž jsem je objevil, byla v nejtemnějším místě a navíc jsem byl dost vysoko v terénu nad ní. A blíž a tedy níž to nešlo. Tak aspoň dokument srnce, srna už pomalu zatahovala do lesa.


Na louce pod olšinou jsem doufal v setkání se srnčím párem z minula. Byl tam, ale opět jsem se k ničemu moc nedostal. Srna srnce odvedla přes mez až k pásu smrků nad břehem přehrady. Doufal jsem v nějaké štěstí, že při občasných popoháněčkách se mi dostanou na dostřel, ale odběhli úplně jiným směrem.

Aaa to je vše, přátelé....