Nějak se mi nedaří. Ale to není nic nového, akorát tento stav je jen častější než bych si přál. Tonda na Podlesí sice furt krmí poctivě partičku srnčího, ale vzhledem k těžbě dřeva právě v lese nad chalupou by byl výsledek nejistý, zvěř chodí nepravidelně a za tmy. Trvalo snad 2 týdny než se konečně ozval telefon v němž mi starý hospodář sdělil, že v lese už je klid a ke krmelišti chodí pár srnců a srna se srnčaty. A ti srnci už mají pěkně nasazeno! Vaškovi se podařilo v týdnu nafotit luxusní snímky srnčího v revíru na jednom z loveckých krmelišť ale i přesto byl ochoten na Podlesí se mnou zajet. Bylo jasné, že asi nepůjde o luxusní foceníčko, vzhledem k velkému oteplení a rychlému tání sněhu, ale proč to nezkusit. Už i proto, že Tonda se vždy velmi těší na naší návštěvu a má velkou radost, když se nám jeho zvěř předvede.
A tak jsme jeli. Před osmou ranní nás Tonda přivítal, počkal tentokrát až se kamsi zašijeme a pak šel jako obvykle nasypat do korýtek, zaklepat lopatkou a zavolat do temného lesa na srnčí.
Já jsem se rozhodl pro pokus od staré břízy na úrovni louky, Venca sedl klasicky na konec živého plotu sousední dřevěnice.
Sotva Tonda opustil louku, z lesa přiklusala dvě srnčata - mladí srnečci v patách s matkou.
Pobrali cosi dobrot a brzy odskočili do lesa. Ale netrvalo dlouho a celá trojice byla zpět.
Stále jsme čekali, kdy se z lesa vynoří nějaký srnec. Ale po chvíli nás zmrazilo hluboké zabékání z modřínů nad námi. A už vidíme srnce, který nás patrně odhalil a bohužel strhl sebou i naše dosavadní modely. Zvěř zmizela v modřínové stráni a ani půlhodina čekání už vytoužené ovoce nepřinesla. Takhle nepříliš slavně skončilo naše asi poslední letošní focení u Toníka na Podlesí....Ale i tak je to malý zázrak, balzám pro ctitele přírody, vidět souznění mezi člověkem a zvěří kdesi tam, kde civilizace přichází pomaleji a kde žijí lidé bez internetu a počítačů a vůbec jim to nechybí...