Očekával jsem, že počátkem srpna se říje rozjede a já si přijdu na své. Každý rok se ovšem potýkám s jakýmsi údobím, kdy se nedaří a nedaří. Tradici dodržuji i letos. 3.srpen bývá při netropickém počasí většinou datum, kdy je všude srnčího plno. A tak večer jen tak na lehko vyrážím nad město k biopšeničnoječnému políčku táhnoucímu se od stěny lesa mezi loukami. Čekaná za hodinu a půl nepřinesla vůbec nic. Široko daleko kam oko dohlédlo, nevytáhl jediný kus srnčí ani jiné zvěře. Zklamán a s notnou dávkou skepse se vracím k autu zaparkovanému poblíž velkého pole s nebiopšenicí. Obilí je vysoké, večer pokročilý, od západu navíc zamračený. Poslední šance - nakukuji do široké rozdělovací polní cesty a vidím rezavý srnčí zadek mizet mezi obilím. Jdu opatrně blíž polňačkou a hledám až konečně nacházím dva parůžky nad hladinou klasů. A kousek před srncem zastříhají i slechy srnky. Teď jsem svědkem zajímavého úkazu. Srnec ví, že někde poblíž je srna ale nemůže ji najít. A tak si pomáhá poskoky a výskoky na místě. Daří se mi dostat dost blízko a pořizuji snímky paroží a slechů v klasech. Přitom zřetelně vnímám jakýsi podivný zvuk, jenž srnec vydává.Tlumené mektání či co, patrně známka rozčilení nad marnou snahou najít srnu. Nakonec se ale podaří a šrumec v pšenici končí mou snahu o další snímky. Příští ráno je fajn počasí, polojasno, ani zima ani teplo. Potkávám na pastvinách 2 páry říjné srnčí zvěře, ovšem na dobrou fotku se nezmůžu. Více si slibuji od dalšího rána. Jsme domluveni s kamarádem Honzou, že zkusíme Deja-vu z předloni. Jdeme na stejné místo jako tehdy, kdy se nám podařilo nafotit pokládání, jetelinkou ještě za ranního šera. Zážitek se dostavuje hned ve formě divočáků, kteří protahují remízkem k olšině zajímavým způsobem. Nejprve jeden a až zmizí, objeví se druhý na stejné trase. Po něm třetí, ten si nás jde dokonce prohlédnout blíž. Nakonec i ten zmizí v mokřině. Usedáme ke sloupu a čekáme. Slunce už se klube a před námi ani jinde okolo se nic neděje. Jen jedna srnka potrhle proklusala krajem olší tam a za 10 minut zpět. Usuzujeme, že další čekání nemá smysl, zkusíme projít kousek revíru. Do oka nám padne rezavá skvrna daleko v jetelině. Jeto srna či srnec? Na louce je husto balíků a tak je využíváme k přiblížení ke zvěři. Kus zajde za balík a tak honem spěcháme blíž. Musíme být už blízko a nikde ho nevidíme. Za balíkem není. V tom Honza ukáže rukou kus vpravo. Ano, už vidím pohyb slechů, srnka zalehla. Opatrně děláme ještě pár kroků a chystáme zbraně. Jenže zvěř leží a nic než slecha nevidím. Nahmatávám malý kamínek a házím ho do jeteliny kousek od zalehlého kusu. A naráz z jeteliny vyrostl mladý srnec! Fotíme, světlo tak akorát, model v dobré vzdálenosti. Tak aspoň že tak, kdyby jel Honza takový kus a vstával před 3 hod. kvůli ničemu, moc by mě to mrzelo. Srneček znova zaléhá, Honza dělá pár kroků blíž ovšem neví, že mladík ho sleduje. Během chvilky je opět na čtyřech a jde nás zkoumat. Stačilo mu jen pár metrů do větru, hop a byl tentam. Spoléhám na to, že nejlepší čas v našich podmínkách na lov srnce je mezi 5. a 13. srpnem. Bude to tak i letos?