Zasněženým lesem
Zasněžený les. Skoro již nevíme, jak je v něm nádherně. Bílé peřiny krášlí špice i spodní větve smrků, drží se i na silných bukových větvích. Tu a tam z některé z nich spadne k zemi, jednou se cestou rozpráší na jemný prach, který zastudí při dobré trefě za krkem, jindy lehce žuchne. To jsou ale jediné zvuky, které ruší ticho bílého chrámu..... Studený pokryv výborně tlumí i mé kroky na lesní cestě. Tamhle se pohnula spodní větev mladého smrku, tam , v kraji mlaziny. Asi do ní uhodila padající čepice sněhu . Přesto pro jistotu poklekám a nespouštím místo z očí. Za větví se něco pohnulo? Batoh padá ze zad do sněhu ale víc už nestačím. Zpoza smrčku vytahuje muflonka, hned mě odhalí. Nemá už smysl zkoušet vysvobodit foťák z batohu, je pozdě. A opravdu. Zvíře pokročí víc do cesty, přeměří mě bystrým pohledem a v mžiku obrací zpět do mlaziny. Vidím, že v poklusu ji následují i další kusy. Škoda, mohl vzniknout zajímavý snímek v zasněženém lese. Vstávám, batoh jde zpět na záda. Pokračuji. Vývrat z podzimu stále přetíná svážnici, opět ho budu muset obejít příkopou, jenže teď je v ní hodně mokro.Jak se blížím k vývratu a zrak se zvedá, všimnu si tmavého hnědočerveného hřbetu za ním. Jasně! Je tam muflonka! Padám na kolena, opatrně vytahuji foťák z batohu a jsem si skoro jist, že na těch 40 m v tichu zimního lesa musí zvěř zvuk zipu slyšet. Opatrně se zvedám a doufám v zázrak...Je tam, okusuje cosi v mýtině. A už vidím zprava od mlaziny přicházet další kusy, po chvilce se na scéně objeví i mladší beran. Jednu dobu jsou tak blízko.... Byla to poetická couračka sněžným březnovým lesem.