Od posledního úspěchu s jelení zvěří na mé oblíbené Jelení cestě vedly mé kroky do těchto míst ještě třikrát k večeru. A pokaždé jsem se s vysokou i setkal. Při prvním pokusu, ve větrném počasí, byla menší skupinka v olšině. Zvěř stála v porostu, v němž je sposta vývratů a haluzí a proto mé pozornosti unikla. Já ovšem té její ne a tak mi nezbylo, než sledovat relativně klidný ústup šestice holé do hloubi zarostlé paseky. Čili bez nároku. Dvě srny, které jsem potkal už na zpáteční cestě, byly daleko a na přehledném úseku cesty mě zdaleka viděly. Takže taky nic.
V jeden večer mě napadlo podívat se na spodní louky, k mezi pod lesem, zda nenalákám králíčka ohnivého. Popocházím u meze s mobilem v ruce a snažím se v rozmanitém ptačím zpěvu poznat ten tichý , králíččí, nedaří se. A naráz hopa a skok, z rohu louky od paseky se vyvalí mufloní tlupa. 27 muflonek a mladých beránků najednou bylo na 60 m přede mnou. A já batoh s foťákem na zemi a stojím a čumím. Mufloni se naštěstí ihned, jak bývá jejich zvykem, pustili do pastvy. Toho se mi podařilo využít, zasunul jsem se za malý smrček, vytáhl foťák a mohl něco pořídit. Bylo 1. dubna a já v tlupě objevil první muflonče.



Je mi jasné, že tohle není jediné muflonče už narozené, ale ostatní jsou ještě sólo s matkami v krytu lesa a k tlupě se budou postupně přidávat až trošku zesílí a budou stačit pohybu tlupy.

A tak zpět na Jelení cestu. Tentokrát je příjemné počasí, Ketyna ťapká za mnou a sotva vyjdeme na hrbek u skalky, vidím pohyb u brodu. Na lince stojí jelínek. To už klečím s hledáčkem u oka a začínám láteřit. Ve středu cesty asi 5 m přede mnou je jedna malá břízka, která zavazí. A přímo v brodu trčí pro změnu větve z vyřezaných bříz, které pilaři, jako obvykle, nechávají padat při prořezávce na cesty a linky. Nad tímto jsem se rozčiloval už mnohokrát, nic se nemění. Takže na lince jsou najednou tři jelínci a já mám prekérku s tím, jak fotit. Musím proostřovat skrz ty všelijaké překážky. To už tři jelínci sledují Ketynu a další dva ještě přejdou do kraje cesty a ztrácí se v břízkách. A jeden se vrací a já si teď všímám poměrně dlouhých špicí jednoho z nich. Jelínci ale postupně mizí zpět v mlazině a je po focení. Škoda, žádná dobrá fotka bez toho, že by cosi překáželo.



Tak jdeme dál. A hele, další vysoká je asi 150 m před námi přímo na cestě. Laň s kolouchem. Snažím se krajem cesty na hraně příkopy přiblížit, Ketyna jde hrdě středem cesty.



Bystré lani neujde to cosi černého malého a zvědavě si psíka prohlíží z asi 80ti metrové vzdálenosti. Ještě pár kroků se mi daří zkrátit vzdálenost ale pak už laň raději odvádí koloucha do mlaziny.



Další pokus byl v sobotu ráno na náhorních loukách, kde se na přelomu března a dubna často objevovali starší berani, kteří nechodí s tlupou mladých a muflonek. Ale výjezd byl marný, nikde ani chlup. Až v husté smrkové probírce při zpáteční cestě od luk lesem k autu se objevili dva mufloni. Ale bylo to v tak hustém lese, že nebýt bílého větrníku a sedla jednoho z nich, ani bych si jich nevšiml.



Ještě jsem chvíli pobyl v mém oblíbeném smrkovém mýťáku, jedním z posledních co zbyl v revíru. Sice je ze dvou třetin také sežraný kůrovcem, ale těžba se tady díky špatné dostupnosti pro techniku zatím nekonala.



No a poslední akcí byla včerejší Jelení cesta. Silnější severák, ledový, občas sněhová přeháňka. Nic ideálního. Přesto hned v první části před skalkou koukám na 4 kusy vysoké, které klušou na horizontu v hodně řídkém bukovém lese. Dobíhám ke sklace v naději, že je někde uvidím. Ne, nejsou. A tak jdu k brodu, lámu tu prokletou břízku v cestě před brodem a pak přímo v brodu uklízím ty pořezané břízy ať příště nebrání ve výhledu. A zjišťuji, že je zde i jeden kmen osiky, který roste skoro vodorovně a zasahuje do cesty. Tak oni uříznou břízu hned 20 cm vedle a tohle nechají? Bože můj! A jak tak zápasím s kmenem osiky, vyskočí přede mnou na cestu dvě laně a ladnými skoky zmizí v zarostlé pasece. Jdu dál větrem a docházím až k horní pasece. Ta je mezi smrčky dokonale vyžnuta, a právědíky tomu vidím cosi bílého před mlazinkou. Kámen nebo nějaký starý vyšisovaný pařez? A teď jsou ty fleky dva, tvoří jakési obrácené V. No vždyť to je mufloní sedlo! Pátrám a objevuji tři berany. Přebíhají doprava a bác!, třesk toulců. No jo, blbnou, ale v blbém místě.



Pokouším se přesunout za kořenový val po vývratu, ovšem nestihnu to. Jeden z muflonů vychází víc do pasek přede mne. A samozřejmě mě po chvíli nachází a se syknutím odbíhá k mlazině. S ním i jeho dva parťáci. Naštěstí se před houštinou ještě zarazí a já mohu po dlouhé době vidět a i fotit nějakého slušného staršího berana. Už jsem měl obavy, že po řádění nových nájemců honitby tu žádný nezbyl. A těší mě i to, že tohoto muflona poznávám z dob minulých.