Konečně se prodloužily dny a pro mě to znamená, že se mohu dostat ven někdy i v týdnu odpoledne. I tak občas činím, ale vesměs jsou to jen marné pochůzky ve snaze potkat muflony na loukách či v pasekách a porostech nad silnicí. Zatím se to nedaří. Naposled se mi do hledáčku dostala jen srna. Sice byla i se srncem, ale ten byl daleko a v podrostu.



V pátek mám náhradní volno, je jasno a tak po dlouhé době vyrážím do terénu ráno. Mám v úmyslu navštívit vrchní "mufloní louky", kde se v tomto období nacházela mufloní zvěř nejčastěji. Bohužel ani tady, ani v přilehlých probírkách a rozvolněném lese ani stopa po této zvěři. A vlastně ani po jiné. A tak beru za vděk králíčky obecnými.



A tak přichází další pokus v sobotu večer. Tentokrát volím za cíl Jelení cestu. Pomalu postupuju s Ketynou v patách do mírného svahu od cesty a před brodem potoka se teprve "domaskovávám", když koukám a na lince přede mnou stojí kolouch. Stojí bez hnutí a kouká na mě a na psa. Zvedám foťák, ostřím, ale AF se nějak líně přesouvá. Tak líně, že než zaostří, kolouch odskakuje z cesty. Jeden cvak mazanice mi prozradí, že v kraji v trávě stála i laň, o které jsem neměl tušení. Tak skvělé, hned na začátku trasy vysoká a já ji prošvihnu! A jak tak lamentuju, všímám si pohybu daleko před sebou. Přes makadamku přechází další vysoká. Dva, tři, pět kusů holé. Je to jistě 200 metrů, fotit nemá smysl, ale mohlo by mít smysl jít rychle vpřed a třeba je načapu někde vedle cesty v pasece. A to se i daří. Bohužel paseka je zarostlá vysokou trávou a mladými olšemi. Několik kusů holé mám sice kousek před sebou, ale v podstatě nefotitelně. A to mě dost drásá nervy, neboť zvěř je v naprostém klidu a navíc předvádí drobné potyčky na zadních. Než se dostanou do míst, kde už cosi lze, jsou už laně s kolouchy v klidu a paství se.



Užil jsem si s tlupou nějakou půlhodinku, ovšem bylo to víc o pozorování než focení. Až jeden můj neomalený pohyb mezi kmeny utnul představení a při ústupu vysoké jsem se konečně mohl dopočítat 11ti kusů. Ketyna s neskrývanou radostí vzala za vděk konci čekání a mohli jsme pokračovat zpět na jelení cestu. Na té ujdeme snad jen 50 metrů, když se z houštinky "U kulíška" najednou vyloupne na cestu další kus. A hned vidím, že tohle je jelen. A ne nejmladší, vždyť teď, koncem března už mu raší nové paroží. Jelen stojí v kraji cesty, hledí tu a tam. Než se podívá i dolů k nám, docela mu to trvá. Mám obavy, že hned odskočí, sotva konečně otočil hlavu ke mě, ale nestalo se. Snad ho zaujala Ketyna, které věnoval pozornost. Stál tam tahle skoro 10 minut, než konečně přešel cestu. A hned za ním ho následovala ještě laň. No tak na dnešní krátkou šoulačku si tedy stěžovat nemohu, s psí důchodkyní Ketynou jsme potkali celkem 15 kusů vysoké.