Tak nějak mě to poslední dobou netáhne moc ke snahám o úlovky nějaké zvěře ( ale to snad zase přijde ), spíš se toulám po místech, kde by se dalo načapat nějaké to ptactvo. A tak jedno odpoledne beru Ketynu a jedeme k řece. Jen tak na obhlídku, zda třeba skorci nemají hnízdo na skalce. Nemají. Na řece sice jsou, ale kde hnízdí, to je ve hvězdách. A čekat na náhodný přílet na nějaký z desítek kamenů se mi nechce. Beztak vím, že by sedli na šutr o 30 m dál, než bych čekal a příště zase tam, kde čekám teď a já bych čekal tam, co sedli posledně;o) Čili krátkou obhlídku ukončuji a cestou zpět mě napadá odbočit do pastviny a zkusit se podívat do kdysi uměle vytvořených mokřin v mělkém údolíčku mezi jinak nevábnými pastvinami. A jak se tak blížíme s jezevčicí k rákosinám, nemůžu přeslechnou výrazný zpěv nějakého ptáka. Nejsem kovaný v téhle mokro-ptačí disciplíně, ale intuice mi napovídá, že by to mohl být rákosník. Aplikace ptačích hlasů v mobilu to potvrzuje. Za pár minut poprvé v životě vidím, a taky zkouším fotit rákosníka velkého.



Je to fakt hezký ptáček, a fakt překvapivě hlučný. Jen v tom hustém rákosí se nedá dobře chytit. A furt přelétává na druhé straně malé mokřinky, je to stále o hledání a přecházení, Ketyna je z toho otrávená a sedí v kraji pastviny na večerním slunku. Po půlhodince to balím a jdu s tím, že zítra přijdu bez psa ale zato s maskováním.



Tak se i stalo, ovšem ani maskování a reprák mi nepomhly k lepším záběrům než včera. Naopak. Ona totiž má vize, že sednu do kraje rákosin a budu vábit, byla zcela scestná. Jakmile jsem totiž zasedl, ztratil jsem naprosto přehled a rákosník není z těch, kteří by asi nalétávali na pár centimentrů k hlasu z repráčku.



Tak to zkouším ráno. Po východu slunce jsem na místě, ptactvo je hlučné, v tom hluku opět vyniká rákosník. Tentokrát objevuji i více okolí, díky gumákům, vedle je další mokřina a pak ještě jedna. Všechny je pomaličku obcházím a sleduji, co zde vše lítá. Zjišťuji, že kousek přede mnou někde na zemi v rákosí patrně hnízdí strnad rákosní. Sameček i samička zalétávají pravidelně do jednoho místa v travinách s potravou.



No a následně zjišťuji, že ten uřvaný rákosník velký tu není jediným zástupcem rákosníků. Podaří se mi do hledáčku dostat i rákosníka zpěvného...



..a dokonce i rákosníka proužkovaného..



Bohužel záhy prožívám i jedno faux-pas. V kraji rákosin je postavený nějaký fotokryt, to ho jsem si všiml už poprvé. Nějak mě nenapadlo si to dnes ověřit, bohužel byl obsazen fotografem, který zjevně radost z mé návštěvy neměl. No stalo se.

Dalším bodem plánu byla, jasně, návštěva kulíščího hnízdiště. Sedl jsem na stoličku kousek od jasanu a čekal. Z dutiny tentokrát nikdo nekoukal, jak bývalo zvykem do teď. Kouknul jsem pod strom, byly tam dvě půlky skořápek. A taky nějaký malý chuchvaleček peří. Tak uvidíme. Sedím, čekám a až po více než půlhodině se v otvoru objeví hlavička. Ale jakási divná. No jasně, samička má v zobáku náklad otrhaného peří. pouští peří dolů a je zpět v dutině. Za chvilku se to opakuje, jen tentokrát pouští peří až při výletu z dutiny. Sedá nedaleko do mladého javoru a čeká na samečka. Občas jemně pískne. Nic se neděje, tak to po půlhodince balí a zalétá zpět. Fajn, to mi stačí, jdu i já.



No a naposledy mě napadlo, že bych mohl kouknout po letech do malého lesíka v pastvinách, zde tam nebudou hnízdit datlové.Včera odpoledne jsem tedy vylezl ten kopec a ocitl se v nitru nádherného bukového pralesa. Tady jsem fotil datly několikrát. Obhlížím všechny mě známé doupné buky, nikde nic nevidím. A ani neslyším. Asi půl hodiny posedávám a posluchám, už to chci zabalit. Najednou se ozve datel kdesi v lese a z jednoho z buků pode mnou mu ihned odpovídají mladí. Chvíli mi trvalo, než jsem dutinu našel.



Takže je jasno, ráno s fotostanem. I stalo se a já mám po letech zážitek z krmení datlů. Dokonce jsem byl i svědkem vylétnutí jednoho mladého do světa. To mi dalo jasný signál, že jsem jednak přišel opravdu na poslední chvíli a druhak, že zítra už sem chodit nemusím...