A tím myslím, že jsem prožil JEN DVĚ situace v celém období jelení říje, které stojí za zaznamenání. Připomínám, že od poloviny září do současnosti intenzivně chodím, bez ohledu na počasí, do revíru každé ráno a skoro každý večer. A opravdu až na ty dva večery to byla marnost nad marnost, jakoby zvěř vyhynula. A to nejen vysoká, ale veškerá. Přitom houbaři už se stáhli, takže na ně to svalovat moc nemohu. V revíru okolo Jelení cesty byl klid, ani žádné lesnické práce se tam neorganizovaly, na rozdíl od Vaškova revíru, kde se těžilo na všech jeho oblíbených lovištích.



Přesto bylo nemožné setkat se tam se zvěří. Když už byly mé snahy na pokraji zoufalství, vzpomněl jsem si na jedno místo, o kterém mi nedávno říkal známý myslivec. Chodí k loučce obklopené lesy na čekané a občas se tam večer ještě za světla prý protáhne nějaký jelen. Domluvil jsem si tedy s kolegou termín, kdy on tam nepůjde a mohu já. A tak jednu neděli stoupám strmým chodníkem k náhorním loukám pod lesním komplexem. Místo není nijak fotogenické, je to vlastně úzký konec louky zařezaný do lesních porostů.



To by nevadilo, ale místo k čekání je pod bubnem louky. Když budu na zemi, neuvidím doprava nad hranu k lesu, odkud údajně chodí vysoká. Když vylezu na nevysoký posed a něco přijde před něj, budu fotit do svahu. Nakonec volím posed. Aspoň uvidím, zda a odkud co chodí a příště se přizpůsobím. A tak sedím, koukám a doufám. Slunko zapadá za lesnatý kopec, světla začíná ubývat. A okolo se nic nehne. Sleduji čas a mám v hlavě jasno. Pokud budu chtít dobrou fotku, bude muset něco přijít do 10 minut, pokud budu chtít alespoň nějaký snímek, do 20. Samozřejmě první desetiminutovka uběhla a nic. I ta druhá už se chýlí ke konci. Zkouším cvičně expozici a zoufale nastavuji pro mě už extrémní citlivost 6400 ISO. No nic, asi budeme balit. A naráz zleva zpoza lesní stěny jde středem louky maladý jelen. Zastavuje přímo přede mnou. A je to tady. Přesně ta situace, kdy fotím shora do protisvahu louky. Naprd. Ale tak jsem rád, že alespoň něco mám před objektivem.



Jelínek se otočí za sebe, udělá vlevo vbok, přidá do kroku a za chvíli mizí v podrostu v kraji paseky. Tuším, že by se ještě něco mohlo dít. A fakt, během chvilky se na louce objevuje další kus. Ale tentokrát je to fakt jelen!



Čtrnácterák stoupá ke kraji paseky rovnou, tam se zastavuje a chvíli pózuje. A to je dobře, protože stojí na vrchu, na mé úrovni. Sleduje mladou laňku, která se objevila krátce na scéně ale ihned zatáhla do paseky. Je už hodně šero, mám problém ostřit ale pohled na silného jelena si užívám. Nakonec i on zatáhne do zarostlé paseky. No parádní zážitek tedy, to jo. Koukám na displej zda něco aspoň na webovku utluču. Snad jo. Kouknu před sebe a jelenisko je zase venku! Ale už je taková tma, že AF vůbec nemá šanci ho najít. Nevadí. Očima ho ještě trochu vidím, tak se jen kochám. Jelen udělá malý okruh po louce a zmizí v porostu nadobro.



Tenhle zážitek mi snad na čas vynahradí nezdary ty předešlé i ty co mě jistojistě zase čekají. A přišlo pondělí. Ráno nic. Tedy až na zážitek, kdy jsem se rozhodl před rozjetou metrákovou bachyní raději vyskočit na olši.



Večer beru stoličku a jdu do své paseky ke dvěma srnečkům. Zasednu za pahýl břízy a čekám. Dnes vane spíš jihovýchodní vítr, je to nejlepší varianta zde. Dlouho nic nevidím, ani ty srnečky. Ale jo, tamhle jsou v té nejvyšší trávě dole. Jenže kluci najednou odbíhají dolů do pásu vzrostlých buků, který tvoří jakousi mez mezi mou mladou pasekou a vedlejší starou zarostlou.Tak ani vy my dnes společnost dělat nebudete? Uvidíme. Za dvacet minut slyším od buků zalámání. Že by se srnečci vraceli? Tihle osmikiloví drobci by ale asi takový lomoz nedělali. A znova lámání, blíž a silněji. To je víc kusů, mám jasno. Vstávám a opírám se o kmen břízy, abych dolů lépe viděl. A už z buků vybíhá laň v patách s koluchem.



Hned se začínají pastvit a já už se jim nevěnuji. Tuším totiž, co bude. A je to tady! Nějakých 30, 40 m vpravo od laně vychází jelen. Konečně! Teď jen cosi nezmastit.



Nerovný čtrnácterák vyjde do prostoru, obhlédne terén, koukne k lani. A pak se našponuje, zvedne hlavu a otevře svírák. Ty vole, on bude troubit, to nesmím propást!



Fotím a uvědomuji si, že tomu chybí nějak to zaburácení. Ozvalo se jen jakési brknutí. On to troubení jen hraje? nevím, neznám to, nicméně tohle troubení netroubení opakoval jelen několikrát.



Nebudu to protahovat, jelen se ke mě dostal ještě o kus blíž, pobyli jsme spolu asi 10 minut a byl to parádní zážitek i bez toho zvuku.



Nakonec to utnula laň, která sledovala jelenovu pozornost vůči mě a raději vše ukončila. Nevadí, tahle odměna za mou věrnost téhle pasece stála za to.

Tak dva večery po sobě mám skvělé zážitky s jeleny, bude to pokračovat v tomto trendu? Nikoliv.

Po tomto zážitku následovala další marná série, která vlastně trvá do teď. Malou výjimkou bylo jedno ráno, kdy jsme byl ve správný čas na špatném místě... ...jdu ráno po Jelení cestě, jako už po kolikáté. Jsem už ve vrchní části, když se z paseky ozve zatroubení. Krátký, drsný chraplák, přesně v 7.00. Tipuji, odkud to mohlo být a usuzuji, že někde nahoře před mlazinou v úrovni letitého ochozu, který vede až k cestě. Počkám a uvidím. Deset minut klid a pak jasně slyším pohyb v pasece. To je fajn, ochoz přes cestu mám cca 50-60 m před sebou v dobrém větru. Jenže jak se pohyb blíží, zalámání mi naznačuje, že to nebude onen ochoz, ale zvěř jde o mnoho blíž ke mně. Vmačkávám se do krajní olšinky u cesty a už vidím rezavé tělo. Do kraje cesty přichází laň. Udělám tři snímky a ihned si uvědomuji, že raději nefotit. Laň mě zkoumá pohledem, tuším, že tohle neustojí. Ale kupodivu se uklidnila, dokonce vystoupila celá na cestu. Jistí nahoru proti větru, očichává cestu. A už vidím další kus. Kolouch? Omyl, opět laň. Ovšem ta rovnou z kraje paseky jistí ke mně, aniž bych ji dal důvod. Klečím , před sebou mám větev z olše, nehýbu se, nefotím. Jediné co si teď přeji je, aby oba kusy prostě přesadily cestu a zmizely v houštině a já mohl počkat na toho, který jde stoprocentně za nimi. Ne! Druhá laň obrací a s hlubokým báknutím odklusává i s parťačkou zpět do paseky. Do pr...!!! Slyším, že neprchají bezhlavě, jen drobnými krůčky šustí v pasece. A pak se ozve trojí krátké zahukání jelena, který patrně zjistil, že se mu holky snaží někam zmizet a dělá si pořádky. A to bylo vše, po odkrokování vzdálenost mezi námi byla cca 28m....