Jak to tak bývá, srnčí říje skončila a nastalo opět období hledání čehokoliv. A opět ve skrze marné. Horka vystřídaly deště, těžké zataženo, a až v září se trochu počasí ustálilo. A tak se cárám tu a tam, marně hledám a jsem rád, když jednou za mnoho rán cosi potkám. A když už se povede setkání, je klasicky prekérka. Prase otočené, srnec v šeru a navíc ukrytý apod.



Jako velké štěstí mi přišlo setkání se srnou na lesní cestě za jakéhosi přijatelného světla. Srnče před tím jesště bylo bez něj.



Jednoho srnce jsem mohl fotit jen díky tomu, že jsem šel po horizontu a on se pastvil pode mnou v pasece. Kdybych šel níž, přes vegetaci bych ho vůbec nenašel. A vůbec teď zjišťuji, že jak paseky stárnou, stávají se naprosto ideálním prostředím pro zvěř, která v nich je naprosto ztracená. A to nejen srnčí ale i vysoká.



Ještě, že veverky občas sedí kousek výš;o)



Včera jsem potkal zase srnce, jen kousek od místa, kde jsem fotil "ukrytého". A zase podobná scéna. Málo světla a zase ukrytý:o)



Vzhledem k tomu, že se blíží jelení čas, donutil jsem se ke dvěma večerním čekaným u jedné paseky. Z té první mě vyhnala tma a mrholení ještě dřív, než bych chtěl. A tak za pár dní znova už v lepším počasí. Sedím na stoličce, pozoruji okolí a poslouchám. Kolem sedmé hodiny se mi zdá, že slyším vpravo u oplocenek nejaký šustot, pohyb. A pak klid. Po deseti minutách znova a taky vidím ve vysoké trávě nějaký pohyb. Po soustředěném sledování poznávám stříhání slechama. Tak to jde srnčí, vysoká by nebyla tak utopená v trávě. Vstávám a opřen o smrček sleduji, zda bude možnost nějak fotit. A najednou se hlava vztyčí a ona to laň! Tak to je lepší! Stojí mezi oplocenkami, je to blízko a sleduje mě přes pletivo. A její kolouch okusuje keřík kousek za ní. Opravdu se v těch porostech ztrácí i vysoká.



Naštěstí je vysoká v klidu a vystupuje od oplocenky do paseky.



Jenže je to fakt blízko a já stojím. Už laň slyší závěrku, strne a propichuje mě pohledem. A takto to trvá nekonečné dvě minuty. Občas cvaknu ale hlavně se začínám klepat, držet u oka foťák tak dlouho je nad moje síly. Ale nechci se pohnout. A co hůř, někde dole pod pásem buků pod pasekou se ozývá podivný zvuk a já odhaduji, že to je třesk paroží nějakých jelínků. Ale nemohu se tím směrem podívat. Laň nakonec neklidně odchází do olšiny i s mladým a já mohu konečně vydechnout a ulevit rukám. A poslouchat ty zvuky. Ale nakonec i ty utichnou a paseky se noří do šera. A ani potom se nic dalšího neukazuje, jestli to opravdu byli jelínci si mohu jen domýšlet...