KAMZIČÍ VEČER

Tak nějak se mi do hlavy vedrala myšlenka, že bych mohl vyrazit v tom parném létě ochladit se do hor. A stalo se. Pojal jsem to jako malou dovolenou a ve středu odpoledne vyrazil na dvě noci na jednu z turistických chat. Už při výjezdu bylo jasné, že plán s ochlazením nevyjde. I tady pod Pradědem bylo skoro 30! A tak jsem se ubytoval, dal jednu nelevnou ale proklatě dobrou Plzeň a vyrazil po 19 hod do mých oblíbených míst nad údolí. Stezka vede krásným pralesem, mám ta místa rád. Dá se tu potkat vysoká i kamzík. A hned po desítce minut slyším pohyb nad sebou a za hranou v lese vidím rezavý hřbet a hlavu laně. Zastavila, ohlédla se za sebe ale než se mi podařilo najít ji v hledáčku, už zase byla v pohybu za stromy. A za ní i kolouch a jelení špičák. No jasně, vím, že tady je krásně i je zde zvěř ale focení je tu velmi složité.



Věnuji se hledání kompozic pro fotky pralesa, ale moc to nejde. A tu, zase nade mnou v lese, zahlédnu pohyb. Kamzíci! Ale vědí o mě asi, odbíhají nahoru, skaryš. No nic, ještě mám kus trasy před sebou. Přecházím asi stopadesátimetrovou volnější plochu a naráz z vrchu skáče kamzík. zasekne se na stezce, otočí a s typickým varovným syčením odbíhá zpět. Tak tak jsem stihl tři cvaky.



A už jsem v zatáčce, kde je prales asi nejkouzelnější. Odkládám foťák, z batohu vytahuji druhý s krátkým sklem a hledám zase jak ten superles zachytit. Jsem opět bezradný, popocházím stále dál, hledám záběr ( s 50 mm objektivem to moc nejde), už jsem na 50 m od batohu a koukám, přes chodník volně kráčí kamzík snad na 40 kroků přede mnou. Pomalu se ztrácí pod hranou nad údolím. A dost! krátké sklo jde do báglu a už tam zůstane!



Stáčím se nad údolí a pokračuji po stezce k místu, kterému jsme s kamarády dali kdysi název U slivovice ( jednou jsme jim tam zahrabali pod smrk a o dva roky později našli a dorazili ). A naráz z vrchu pohyb a hop a skok, okolo jsou mladí kamzíci. Nízké večerní slunce vše otepluje, já se snažím cosi dostat do hledáčku ale nedaří se. Mlaďoši jsou za borůvkovým hrbem a já jen sleduji jejich výskoky. Ale pak se dostanou do míst, kde se cosi dá dělat. Jsou to vesměs loňská kamzíčata, které hlídají jejich starší "tety", které nemají letos své mladé.



Při svém dovádění se dostávají kamzíci pod chodník, musím se pohnout abych na ně viděl. To neuniklo jednomu ročkovi, který byl zašitý za trsem borůvčí a bylo po podívané a po focení. Nevadí, byl to fajn zážitek po letech s kamzíky. Cesta zpět už byla veselejší a to drahé pivo na chatě chutnalo ještě lépe.



JELENÍ RÁNO

Noc byla dlouhá, nemohl jsem usnout a dočkat se rána. A pak jsem měl co dělat, abych se o půl páté probral. Překvapilo mě, kolik světla už na horách je v tuto dobu, víc než půlhodinu před východem. To, že je velmi teplo mi sice moc optimismu nepřidávalo, ale spěchal jsem, ať jsem na plánované trase včas. Už po půlhodině chůze mi došlo, že je velkou chybou, když láhev s pitím zůstala na pokoji. Kdyb bylo normální ranní chladno, nepocítil bych to tak, ale to dnes fakt nebylo. Ale žízeň byla zapomenuta, jakmile se vpravo pod cestou objevil rezavý hřbet. Ale tentokrát to nebyla vysoká, byla to srna.



Srna odbíhá, jdu dál. Hlídám si obě strany, nejsem tu poprvé a vím, co se dá očekávat. A už na mě koukají tři hlavy ze smrčí. Laň, kolouch a jelínek. Než se mi podaří zvednout foťák a zaostřit, ze tří hlav je jedna. Ta parohatá.



Pár vteřin a mizí za ostatními. Pokračuji, za zatáčkou mě zdrží další srna a linduška ( bohužel patrně ne ta horská ale lesní).



Srna zvolna mizí ve smrčí, vracím se deset kroků zpět na chodník a najednou koukám, na cestě stojí jelen! Koukne směrem ke mně a v klidu pokračuje dál, zastaví a v klidu se popásá



Snažím se co nejlépe nafotit tohoto mladíka a nevnímám okolí. Až se trochu odlepím od hledáčku, praští mě do oka, že na cestě stojí další jelínek. A hned ho dorazí další dva.



Ti už mě trochu víc sledují ale relativně jsou v klidu. Jenže stojí špatně na horizontu proti obloze. Ale pak se pohnou za kolegou a na scénu přichází další a další jeleni.Klasicky od nejmladších po starší. No šílenost! Nevím co mám fotit, hroutí se mi kompozice, tu chybí paroží, tu běhy, odzumovámám, přizumovávám, no hrůza. Až poslední jelen přeze mne neprojde v klidu, obrací a celá banda se vrací za ním. Aspoň teď mohu počítat. Devět jich bylo. A myslím si, že tewn poslední vlastně ani posledním nebyl, že za ním ještě nějaký šel a na cestu nevyšel. Každopádně mám mraky fotek, parádní zážitek a radost.



Pár minut se otřepávám ze zážitku a pokračuji. Scházím z chodníku mezi rozvolněné smrky, a hned jak se rozhlédnu, vidím, co vidím. Tak tedy tady je dnes živo!



Je to parádní pozorování na relativně otevřené pláni, než zvěř zatáhne dolů, mám pár fotek a další zážitek. A když se rozhlédnu, na úbočí svahu vidím dalších snad šest kusů vysoké, daleko mezi smrčky, tam, kde obvykle bývají kamzíci. Jdu mezi houstnoucí horské smrky hledat právě ty kamzíky. Ale nenacházím, ani v dáli ve svazích nikde ty typické světlé body v krajině nejsou. Skupinka vysoké kousek přede mnou slaňuje do údolí, vidím jen rezavé fleky mezi větvemi smrčků a já si dávám pauzu a kochám se výhledy. Nabírám sílu, taky mě totiž čeká stejný sestup...

( pokračování příště¨)