Tentokrát velmi stručně. V podstatě se mi nic nedaří. Kulíšci opustili hnízdní lokalitu, takže jakási má jistota, že aspoň něco bude k vidění je fuč. Ještě jedna skorojistota by měla být v podobě ledňáčků. Chodím tam poměrně často ale nijak se extra nedaří. Jediné snímky se podaří, když jednou za čas navštíví okolí hnízdiště už skoro dospělí mladí, ale to je fakt jen občas. Ti totiž nejsou tak opatrní a dokonce mi dovolí i otočení foťáku o 180 stupňů. Někdy.



Dospěláci, řekl bych, budou co chvíli krmit novou generaci. Ale ti mi prostě nesednou. Přiletí v tichosti a najednou je sameček na klacku. Jen po něm mrknu a už tam není. dokonce si mě občas přiletí zkontrolovat, udělá prudkou otočku metr ode mne a už ho dvě hodiny není vidět. Už fakt nevím, jak lépe se zamaskovat.

Nefungují ani setkání se zvěří. Na Jelení cestě pusto, v okolí také nic.



Jen jednou jsem konečně po třech měsících potkal prasata. Ale v tom nejtemnějším místě v revíru, v lince hustou mlazinou, která vede pomyslným tunelem mladých buků. Takže zkouška na 8000 ISO a z fotek samozřejmě nic, i když skoro dvacátka selat přecházela snad 5 minut.



Podnikl jsem také jeden pokus s čekanou u známých jezevčích nor. Marně. Tedy ne úplně, při příchodu večer se mi podařilo dostat se k liščeti na louce pod norami. Čekaná pak nepřinesla nic.



No a posledním zážitkem s fotkou bylo nečekané setkání s poměrně malými srnčaty. Pozdě kladená dvojčata najednou vyskočila v řídkém smrkovém lese. Jedno uteklo, druhé nevědělo ce se děje a tak mi zapózovalo. Naštěstí.



A ten úplně poslední je ze včera, ten je bez fotky a na infarkt. O tři čtvrtě na osm ráno jdu do jedné z pasek. Přemýšlím, zda vzít foťák. Vše je proti : pozdní ráno, chlap s křovináčem v oplocence i to, že jsem v těch místech nikdy nic nepotkal, i když vypadají nadějně. Takže jdu jen na otočku k lapači. Projdu dolů bukovým lesem, přes rozcestí linek a scházím vysokou trávou k lapači. A koukám do paseky, která je hodně zarostlá vysokou trávou...No do pr...! Padesát metrů ode mne se hýbe v trávě paroží! Ale jaké! Bez zvětšení vidím koruny a nadočníky, dvanácterák. Jelen není vidět, jen to paroží skloněné nad trávou při pastvě. V hlavě to šrotuje. Jo, zkusím to. Vycouvu na rozcestí a odtud nejdřív během a pak rychlochůzí spěchám do kopce k autu. Drapnu foťák, kuklu a už letím zpět. Cca 6 minut odhaduji trval můj tělocvik a samozřejmě paseka prázdná. Hodinu jsem se z toho dostával, pak ještě půlden, než mi to hlava vypustila úplně. Tož tak, zase poučení...