Ta náhodná myšlenka přišla ve čtvrtek odpoledne, když jsem přemýšlel, kam vyvezu Ketynu na rychlou procházku. A napadlo mě, že by to šlo ke Sklace. Každé jaro tam jdu okouknout, zda tam v roklině bydlí lišky. A teď je ten čas. Nedělám si iluze, již několikrát bylo čekání na úlovek u zjevně obsazených nor naprosto marné. A to kvůli terénu, vegetaci apod. Ale na vycházku se psíkem je to dobrá motivace. Ketyna ví bezpečně, kam máme namířeno a k lesíku v polích ji to neomylně táhne. Bez zaváhání si nachází tu pro ni nejschůdnější pěšinu k roklině, kde nevadí kopřivy. U nor je o dost dříve než já a velmi vzrušeně obíhá všechny vsuky. A že jich tu je. Vím, že na to, aby se v některém ztratila je dost velký srabák. A je mi jasné, že i letos jsou nory obsazeny. Jakési slepičí peří svědčí o liškách. Hledám nějaké místo na případné budoucí čekání, no je tu jediné. Uvidíme. Tohle nechám až na víkend. Než přijde sobotní večer, ještě přibudou jakési cvaky z revíru na kartě. Třeba kontrola kulíškova domova ale i náhodně naleznutý domov strakapouda.



V sobotu po hokeji se těžce rozhoduji, zda tu patrně marnou akci podniknout. Již týden mě trápí záda, chodím jak pos...ý, protože to střílí do nohy. Ale když jsem si to slíbil, jdu. Posedím hodinku, uvidím. K norám se dostávám kolem 18.hod., plácnu sebou do svahu v jediném možném místě a doufám. Mám výhled jen na levou stranu, ale vsuky jsou v celém oblouku až naproti, kam ovšem nevidím díky keřům, které se tady na dně břidlicového lomu plazí nad zemí. Sedím velmi nepohodlně už skoro hodinu a upřímně mě to nebaví. I když nahoře je slunný večer, tady už vládně přítmí. Vstávám, abych odlehčil celému tělu a přemýšlím, kde se vypustím. A koukám naproti za keři se cosi pohnulo. A znova. Sedám a pod větvemi a plazivými kmeny keřů vidím jak si hrají liščata. Tak fajn, jen je to pro mě naprosto nedostupné. A tak sedím u stativu a sleduji. A doufám. A už vidím pod sebou dva prcky, jak si to pod větvemi štrádují vegetací ke stromu přede mnou. A už jsou kousek ode mne. Ale já se musím vytočit o 90 st. a v nepohodlné pozici zkouším dostat šelmičky do hledáčku. Jde to ztěží, vlastně skoro vůbec. Můj manévr jedna z nich neustojí a prchá, druhá je zabrána do nějakého žvýkání čehosi a je v klidu. Ale v trávě. Sice řídké a nízké ale na schovku to stačí. Nakonec se mi daří jeden snímek.



Jenže to už bere roha i tenhle prcek. Mizí za velkou hromadou hlíny. A tam ve větvích vidím další lišče. Jde pomalu k hromadě a já poznávám, že tohle není sourozenec těch dvou, je o poznání vyspělejší. Takže tady máme dva vrhy. Lištička se jde zjevně podívat, čeho se malý prcek od sousedů vylekal. A to je dobře. Než vezme do liščích, mám cosi vyfoceno.



Před odchodem ještě omrknu místo, odkud liščata vylezla z nory ale tam opravdu není kde se zašít, všude keře. A tak další ráno zase na stejném místě, jen o pár metrů dál, kdyby se objevili u stromu, ať mám odstup. Nesedím ani půlhodinku a najednou pohyb jako včera, za keři.

A už sleduji dvojičku, jak jde stejným směrem jako včera, pod keři, kolem podlého kmenu a za chilku se vynoří jeden u vývratu před stromem.



A za chvilku je tu další. Chvilku mi pózují ale přeci jen jsou docela ostražití a mé snahy o zumování, které jsou chaotické díky maskovacímu přehozu, je donutí odběhnout.



Naštěstí se ten odvážnější zastavuje na pahorku hlíny. A pak se vrátí i druhý. To je ono. Kompozice je složitá a během chvilky, kdy tam byli obě liščata jsem ji nezvládl, neuhlídal jsem spodek soustředěn na vrch hledáčku. Jedno odběhlo, druhé zůstalo.



Nakonec zmizelo i to. Byl konec focení ale zdaleka ne pozorování. V jednu chvíli se z protějšího strmého zarostlého svahu bývalého lomu ozval strašidelný křik. Přes vegetaci a větve sleduji, jak z různých vsuků vybíhají liščata a přímo letí do toho svahu. Kolik jich bylo, pět? Nevím. Ale hororové skřeky, připomínající nějaký masový mord se stále ze svahu ozývjí a já netuším, co se děje. A v tom jekotu zaslechnu krátce i typické zavolání staré lišky. A zase skřeky. A teď letí liščata dolů svahem a vypadá to, že ječí právě ony. A najednou ticho! Tak nevím, nerozklíčoval jsem tuto scénu. Jen tuším, že to mohlo být ze vzájemných soubojů liščat o přinesenou kořist. Anebo kořist přinesla matka druhého vrhu (ale žádné větší lišče jsem dnes neviděl) a dávala kartáč cizím liščatům. Nevím. Každopádně to bylo velmi zajímavé.