I když jsem si myslel, že kulíškovu lokalitu už nechám na pokoji, že stejně už po poslední zkušenosti tolik "neberou", nedalo mi to. A tak v pátek v podvečer zase zkouším štěstí. Je to v rámci odpolední vycházky s holkama ( psica a paní domácí ). Sníh drží, další připadává, docela fouká. V okolí se nic neozývá a tak tomu zkouším pomoct. Trvá to dlouho, než se ozve kulíšek. Trvá to dlouho i než ho najdu. Pořizuji pár fotek, obyčejných. Nejde s ním hnout, sedí pořád na stejném místě a tak to brzy vzdávám. Jakousi fotku s dokumentem padájícího sněhu mám a o to mi šlo.



Plány s dalšími akcemi nemám, možná se tam mrknu v pondělí dopoledne při práci, ale to jen možná. V sobotu jedeme odpoledne pryč ale po návratu jsem jak na trní. Mám sedět doma u TV či PC? Je to jen 9 km, tak na chvilku? Ale tentokrát se mi nedaří kulíška najít. Sice se po čase "rozpovídal" v proschlé tyčovině dole pod pasekou ale ne a ne ho najít. A jak tak koukám po větvích s batohem na zádech ( a samozřejmě foťákem uvnitř ), zalsechnu slabé lámání v tyčkovině. A najednou pár kroků přede mnou stojí srna. Já stojím na pařezu v pasece a ona si mě z kraje smrčků měří. Uklidní se, odbočí, ujde pár kroků a vytáhne do paseky sand 8 m vedle mě. A tam v klidu okusuje suché trávy. A co víc, za pár vteřin je tu i srnec. Vytlučený slabbší šestreáček si mě prověřuje o mnoho důkladněji a déle a nakonec následuje srnu. Jsou oba tak blízko a já nemám šanci cokoliv udělat. Až po nějaké chvíli oba kusy odklusaly hlouběji do paseky za hudebního doprovodu kulíška a já se mohu pohnout. Vytahuji foťák a hledám dvojici. Jenže trávy v pasece je kryjí, i když okem je vidím dobře, v hledáčku je to jiné. Po dlouhé době pořizuji aspoň pár dokumentů. Jsem už docela zmrzlý, vítr je ledový, nemám ani rukavice. Jakmile srnčí dvojka odběhne z paseky balím to kulich nekulich.



Je neděle kolem sedmé a já už asi hodinu nemohu spát. No co už. Ranní kafe a u toho myšlenka. Tak naposled. Jedu do mrazivého rána s tím, že moc nevěřím v nějaký úspěch. Po příjezdu kontroluji dutinu v olši, kde jsem fotil samičku před pár dny. Je stále zafoukána sněhem. To znamená, že používaná není, že to tehdy byla jen "odpočinková" komůrka. Ale co mě těší, i bez pomoci nahrávky slyším kulíška. Tentokrát z husté prolámané smrčiny nad rozcestím. Jdu tam. Vím, že to bude asi peklo. Před smrčinou je plno vývratů starých buků, ve smrčině zase leží přes sebe husté smrky. A kulíšek se ozývá hned tu a hned tam. Chodím furt dokola, nakonec ho najdu na zlomené větvi jednoho z krajních buků.



A z houštiny se ozývá druhý. Jdu tam, nenacházím ho. Tak mu pomůžu. Vytahuji telefon, pouštím hlas a hlídám na displeji, aby pasáž nepřešla do pískání, abych to včas tipnul. Ani jsem nepostřehl žádný zvuk, jak tak čumím do mobilu, bum, cosi mě škráblo přes čepici na hlavě. Tak to je už letos potřetí! :o) Vracím se ven z houští a nacházím prvního, patrně samičku. Slyším zřetelně, že po houkání i píská. Jenže sedá furt na holé větve listnáčů.



Zase popoletěla, tentokrát na olši. Znova blbě! Obcházím okolo, hledám úhel. Naráz zahoukání odvedle, a šup, akce je tady. Držím hledáček u oka a fotím, lituji, že mám tiché, tudíž pomalejší sekvenční snímání. Pět sekund trvalo páření, pět sekund skvělého zážitku, který si nenechal ujít ani rozčilený strakapoud. Je po všem, sovičky se rozletěly kamsi a já už, pln dojmů, které jsem nečekal, mířím domů.



Odpoledne mě domácí holky opět nutí k nějaké procházce. Tak když jinak nedáte...