Tak nějak podzimní nevlídno přešlo koncem listopadu do krásné zimy. Nebývá to obvyklé a docela to zaskočilo. Ještě v půli listopadu jsem propadal depresím z pošmourna, šediva, zkrátka z doby temna. Ani lovecky se nedařilo, ale to už je známá písnička. Naštěstí aspoň závan úspěchu v podobě daněly se dostavil. To bylo tak: jdu takhle ráno na obchůzku v šedivu širokou linkou , která je udržována díky plynovodu, který tam vede. A najednou z lesa vystoupí zvěř. Hned nemám jasno co to přede mnou stojí ale brzy mi dochází, že je to daněla. Kouká směrem ke mně a já mám, jak jinak, foťák v batohu. Pomalu klekám, rozepínám ten otravný zasekávací zip, vytahuji foťák, zapínám ho a současně dávám hledáček k oku. To je neuvěřitelné, že daněla tohle ustála. Je šero, mrholí, budu muset tahat vysoko citlivost. Namačkávám spoušť, abych viděl v hledáčku hodnoty. Ale žádné se neobjevují. Jasně! Zdál se mi dnes foťák nějaký lehčí ...baterka je doma v nabíječce:o) Fajn, tak jen mohu čučet, jak daněla odbíhá po průseku a za ní i druhá. No nic, repete. Další ráno s kompletní výbavou znova nastupuji stejnou trasu. Foťák na rameni, nastavený, připravený. Počasí navlas stejné jako včera, šero, i když už je mezi 8 a 9.hod. Na včerejším místě nic, jdu dál. Jsem už skoro u konce, na asfaltku chybí cca 200 m, nic nevidím. Upoutá mě rezavý smrk v kraji linky. Dojdu k němu, označím ho a otočím se k návratu. To je můj plán. Ještě,že tam ten smrk byl. Díky uhnutí z cesty si všímám čehosi bílého v průseku kousek pod asfaltkou. Bílá daněla. Kryt krajní vegetací se mi daří zkrátit vzdálenost a až teď vnímám, že před bílou je i tmavá holka. Té jsem si v tom šeru vůbec nevšiml. Na hodně vysoké ISO pořizuji první podzimní ( a zárověň poslední) snímky daňčí zvěře. A jsem docela i spokojen s výsledkem.



Tak to byl jeden příběh z listopadu. A pak přišla ta zima. Nasněžilo krásně, tuším okolo 28.11.



Chodil jsem po revíru, hledal stopy. Moc jich nebylo. Zvěř tu změnu počasí přečkávala někde v krytech, téměř vůbec se nehýbala. A mě taky napadlo dodělat kryt a založit újeď. Učinil jsem tak. Když jsem jedno dopoledne šel s manželkou a psíkem doladit poslední úpravy, jak na potvoru na louce za kryrtem se pastvily muflonky kolem slaného ostrůvku. A foťák je doma. No nic, po obědě se sem vrátím. Tak se stalo, jenže louky byly prázdné. Tak posedím hodinku v krytu, jen tak abych věděl, jak se tu bude dát vegetovat, jaký je výhled apod. po necelé hodině vykouknu na louku zrovna ve chvíli, když se ve stěně lesa objevuje tmavá postava muflonky. A za chvilku už se motá celá dopolední 5 ti členná skupinka holé v kraji louky. Je to ale daleko, moc. Čekám, ale marně, zvěř tentokrát neschází do louky, popásá se u lesa a pohybuje se podél něj až se mi ztrácí za horizontem. Tak zase nic. No co už.Zajímavé bylo, že v tlupě bylo malé muflonče, narozené patrně po jarní říji, někdy v září. Už jsem ho viděl asi před měsícem a není to poprvé.



Od této doby začínají čekané v krytu. Fotopast mě zpočátku plnila optimismem. I když při mých čekaných přilétla jen sojka, na fotkách z fotopasti byla i dvě káňata naráz, dokonce jednou i s krkavcem. Zatím tedy žádný úlovek, ale věřím, že to přijde.



Doufal jsem, že se stačí jen trefit do správného času. Jenže naráz ani na kartě z fotopasti nic už třetí den. To mě odradilo od dalších čakaných a rozhodl jsem se pro nějaké šoulačky zimním odpoledním lesem. Cosi se podařilo, ale nic extra.



Povíkendové oteplení mě opět dohnalo do krytu. Než sleze sníh, rád bych ještě něco zažil. Na fotopasti už se opět objevilo jedno káně, tak mě to popohnalo. Jenže se nic nepovedlo. Takž snad se to změní...