POKUSY V NOVÝCH PASEKÁCH



Po zážitku z jelení cesty samozřejmě mé pokusy pokračovaly. V sobotu jsem oblíbenou lokalitu vynechal a měl v úmyslu omrknout paseky kousek vedle. Abych nerušil okolí, kde o víkendu mohl být i případný lovec, nechal jsem za tmy auto na rozcestí a dál pokračoval pěšky po lesní asfaltce pod zmíněné paseky. A jak si to tak kráčím, poslouchám u toho krásné troubení jelena kdesi z rozlehlých pasek mezi lesní asfaltkou a hlavní silnicí. A k tomu, aby těch zvukových vjemů bylo dost, i houkání kulíška! Jenže v pasece pode mnou láme těžký kus a jelen po pár minutách umlká. V pasece po rozednění, které je dnes velmi liknavé díky klasické "dece", se naprosto nic neděje a ani lákání sovičky při zpáteční cestě se nedaří. Ale alspoň mám plán na zítra. Zkusím od hlavní cesty vylézt do paseky, někde tam, odkud se za tmy jelen ozýval . Činím tak v neděli při konečně chladném a jasném, jen lehce zamženém ránu. Jenže dnes je ticho, snad jen kdesi u sousedů se líně dvakrát ozve jelen. Tak tady neplatí nějaké staré poučky o říji či co? Troubí se za teplého zamračeného rána ale při chladném jasném je ticho. S rozedněním si nacházím starou, trávou zarostlou linku v bujaré pasece a tou stoupám do vrchní půle. Není to tak dávno, co zde rostl starý smrkový les, houbařský ráj a tahle linka byla krásná lesní cesta s měkkou nízkou travičkou. Jak je to dlouho, pět roků? U malé smrkové mlazinky zůstávám stát a budu čekat. Nic jiného mi nezbývá. Srnčí, kdyby tady šlo, neuvidím ani omylem skrz žlutou trávu, prase asi taky ne. Jedině vysoká by se dala. Zanedlouho slyším jasně a zřetelně zprava pohyb v travinách. Sluchem i mohu sledovat pohyb, oči nevidí nic. Aha, támhle! A mám to ověřeno, nevidět ani prase. Jen šedočerný hřbet. A hřbety jdou dva. Ale to je mi tak nějak prd platné. Sice jedno z prasat, patrně bachyně, na okamžik vyleze na jakousi zmolu, ale ryj má za jediným suchým kmínkem. A už zase jde jen hřbet, přechází vysokou trávou zarostlou linku snad patnáct kroků přede mnou a já nemohu nic. A za dvě minuty to samo druhé prase. Slyším je ve smrčí jak si pochrochtávají a pod spárky drtí jemné větvičky. Chystají se k zálehu. Čekám ještě čtvrt hodiny a scéna se opakuje. Ze stejného místa po stejné trase zase dvě prasata, jen tentokrát to druhé je menší. Nenadělám nic, jen to zkrátka prožívám. Obracím k návratu, cestou po lince mi pózuje červenka, o kus níž poskakují střízlíci. Tak aspoň něco, i když ráno to bylo pěkné a docela vzrušující...





PAVUČINOVÉ RÁNO NA JELENÍ CESTĚ



To ráno mělo být zase po dvou zatažených dnech jasněji. A fakt to tak i bylo. Jen hvězdy byly trošku zastřeny jemnou mlhovinou. A cestou k revíru byla mlha hustší, ale já věřil, že je to jen díky přehradě, a že výš v lese už nebude. Ale byla. A co hůř, když jsem vystoupil z auta, zjistil jsem, že vítr mě dnes na jelení cestu nepustí. Vál mi přímo do zad. Sakryš, co teď? Mám objet půl revíru abych se dostal na opačný konec? No ale to bych musel projet kolem dvou kazatelen u cesty a co když tam někdo je? Anebo, a to asi bude lepší i když náročnější, boční linkou vyběhnout na horní asfaltku a po ní dojít na jelení cestu z vrchu. A tak jdu. Už se rozednívá a mě čeká asi půlhodinový pochod než dojdu kam potřebuji. Paseky jsou utopeny v mlze, moc toho nevidím po okolí, neslyším také nic. Za 26 minut už stojím v první pasece , kterou protíná jelení cesta. Tady obvykle končí má šoulačka, dnes začíná, jdu v obráceném gardu. No vlastně daleko nedojdu. Zjišťuji, že v tak husté mlze bych musel do zvěře asi vrazit abych ji vůbec našel. A tak sedám na přez u cesty a čekám. Čekám, zda vycházející slunko, které mimochodem dnes bude oslňovat, mlhu rozpustí.



Je už téměř půl osmé, když je viditelnost snad 60 metrů a já vyrážím. A najednou se ocitám v pohádkovém světě. Díky oparu a protislunku vnímám tisíce nádherných pavučin. Nemohu se vynadívat na to vyšperkované okolí. Traviny, jehličí, větvičky, vše je okrášleno. Tady snad žijí miliony pavouků! Samosebou se pokouším tu parádu zachytit na kartu.



Rozhlížím se okolo cesty, kterou ještě vybrat a tu najednou v cestě stojí silueta! Laň.



Udělám pár cvaků a jako když ji práskneš po zadku proutkem, odskočí laňka tak nějak "nedůstojně" do smrčků. Tuším a doufám, co by to mohlo znamenat. Jsem připraven. Ale i v tom stavu napětí si všímám dalších pěkných pavučin. No co, tak snad to stihnu. Jednu vybírám a rámuji do hledáčku. Stihnul. Jen co se můj zrak odpoutal od pavoučí sítě, stál v cestě jelen. Osmerák postál, pokýval hlavou a šupsnul do smrčků za laní. A je to, jednoduché a rychlé, co si víc přát? A můžu jít dál za pavoučími sítěmi...





PS - pro svou nejistotu s barevností a tonalitou protisvětelných fotek v mlze přidávám sadu bez zásahů, tak, jak mi to vylezlo z foťáku.