Tu středu ráno se mi nic moc nepovedlo. Jediný mladý srneček v pasece na mě koukal už dávno, než jsem si jej všiml já. A ani další, leč krátká pochůzka lesními linkami, nepřinesla v tom mokrém lehce zamženém ránu pražádné ovoce.



V podvečer mě Ketyna probodává typickými pohledy, které mě mají nasměrovat k nějaké akci. Dlouho odolávám, nijak se mi nikam nechce, nakonec se obleču, k velké radosti jezevčice, a ještě při nastartování si nejsem jistý, kam že to vlastně pojedeme. Nakonec vítězí rudenské louky a strniště po žních. Je to kousek, procházka taky nenáročná, tak akorát na unavení malého psíka. Mám v plánu projít pod polem a nahoru krajem louky k javořině, kde se mi v říji párkrát předvedl srnec, mj. při pokládání. Na panelce prohodím pár slov s rodinkou, která přijela fotit krajinu s balíky slámy v pozadí s horami a za 20 minut vlažné chůze už jsme s Ketynou u javorového lesíka mezi balíky sena. Ještěže tady stále jsou. U meze totiž vidím kus srnčího. A jelikož je to docela daleko, balíky se náramně hodí. Srnec se popásá, často jistí ale je v klidu. Jenže se drží stále u meze a mám obavy, že tam brzy zamíří. Proto se snažím svůj postup urychlit.



Ketyna poslušně následuje mou trasu dva metry za patami a já se konečně dostávám k poslednímu možnému balíku. Jenže šesterák, potvora, se ztrácí za jiným balíkem, který je těsně u meze. Chvíli čekám a doufám, že se neztratil úplně, v mezi. Už se ukazuje zleva, fajn. Jenže víc do louky nejde, těsně u chabaští provádí "údržbu" a jakmile vše dokončí, zavřou se za ním stvoly. No tak co už, je to škoda ale zase ne tak velká;o)



V tuhle dobu těžké mraky přikryly zapadající slunko a citelně se setmělo. To zjišťuji, když po obrátce ke zpáteční cestě koukám na nějaký srnčí kus v louce. Hodnoty musí nahoru, ISO tahám až na 1600, následně raději na 2000. Mám pocit, že zvěř u balíku je srnče. ALe jistotu na tu dálku nemám. Tak musím blíž. Ketyna s povděkem kvituje můj pohyb, rozbíhá se do louky, musím ji brzdit. Hrozí, že bude blízko zvěře příliš brzy a zradí ji. Stále nevím, zda se jedná o srnu či srnče. Sykám na psa, konečně mě vnímá. Sedá a čeká. Nechá mě projít před sebe, ukážu ji, že může jít ale za patami a blížíme se k jednomu z balíků, odkud již mohu vyhlédnout. A hele, ona mezitím srnka přešla doleva. Hledáček letí k oku a díky přiblížení už mám jistotu, že je to srnče. Jenže naráz se i z pravé strany balíku vynoří hlava. Tak vy jste tady dvě!



Sedím v trávě a pokouším se fotit. Světlo sice vůbec nepomáhá ale i tak jsem nadšen. Chtělo by to ale, aby se obě srnčata přiblížila víc k sobě. Jenže se jim nějak nechce. Pravé srnče už si čehosi podezřelého všimlo, šponuje se a zvědavě si mě prohlíží. Tohoto chování si všímá záhy i sourozenec a jde k blíž k bráchovi. Ztrácí se ale za balíkem. A když vyleze, není celé dobře vidět.



Fotím i tak, ale furt to není ono. Navíc si všímám drátů nízkého napětí v pozadí, které budou fakt pitomě kazit záběry. Ale co nadělám. Srnčata jsou spolu a já čekám, až se to druhé víc ukáže v louce. Jenže to už nebaví Ketynu a tak se zvedne a popojde blíž ke mně. Toho si jedno ze srnčat všímá, odskočí za balík.



Druhé srnče však zůstává. A naopak, jde obloukem, po vzoru dospělé zvěře, zjistit, co to černé v trávě je zač. U této činnosti většinou srny či srnci bekají, srnče u toho jemně píská, je to docela dojemná scéna.



Jakmile se po čase dostává prcek do větru, jako zkušený dospělák odskočí rychle zpět. Ale narozdíl od dospěláka neletí až k lesu. Stačí mu pocit bezpečí za balíkem u bráchy. Necháváme dvojčata být, už je šero a je třeba jít k autu. Jen ještě vykouknu do strniště pod lesíkem. Sakryš, i tady cosi je. Srna se srnčaty už mě sleduje, chvilku počká ale když vidí, že se mi skrz krajní trávy nedaří zaostřit, nebaví ji to a odvede srnčata dolů k potůčku.



No tož takhle to zhruba bylo při necelé dvouhodinovce s Ketynou;o)