Takže. Začátek letošní srnčí říje jsem trochu podcenil. Vlastně ani ne, ale má myšlenka zpočátku byla taková, že nebudu nahánět zvěř po loukách ale zkusím to v lese, tedy spíše v pasekách. Jenže ouha! Fakt nelžu, ale za celou dobu, tedy od konce července do včil se mi nepodařilo v lesním prostředí srnčí nafotit, ba co víc, já ho téměř neviděl! A ještě hůř, nejen srnčí ale žádnou zvěř. Odhadem za deset ranních šoulaček v různých místech revíru ani ťuk, jednou se mi krátce ukázala laň a jednou, ovšem za šílené tmy při mrholení laně dvě s kolouchem. Jinak nic nic nic.



Nezbývalo, než vyrazit do těch luk a polí. Jako první přišla na řadu oblíbená lokalita nad přehradou. Tam jsem poprvé zahlédl říjnou situaci, daleko. Ale aspoň něco. Jenže ono nějak nic jiného nebylo. Předešlé roky to byla jistota, letos opravdu bída. Takže sečteno podrtženo : první večer jedna dvojice daleko, jedno lišče v trávě, jeden teréňák před osmou večerní projíždějící všechny polňačky.



Asi není divu, že další večerní lov proběhl jinde. Vyrazil jsem do podhorských polí u Rudné. Nějaký ten srnec se mi před objektiv dostal, ovšem ani jeden nebyl se srnou.



A tak zase hezky na střídačku, ráno do pasek, nic, večer nad přehradu, nic. Tak znova do Rudenských polí, tentokrát v sobotní ráno. Čekal jsem letecký den srnčího, obzvlášť, když za slunka daleko pod lesem pobíhala i vysoká. Ale nějak se nekonal.



Až při šoulání kolem široké meze můj sluch zaregistroval jasný zvuk supějícího srnce. Jenže než se mi podařilo zarostlou mez překonat, dvojice byla u protějšího lesíku. Srna zalehla, srnec zevloval poblíž. Zkusil jsme fintu z kymácením stvolu. Vypadalo to, že se panáček chytl, vykročil vstříc ale moc blíž nepřišel. Stále se ohlížel zpět po krasavici a bylo patrné, že váhá.



Nakonec se k mé nelibosti vrátil k srně. Záhy bylo jasno proč...



Po akci srna zatáhla do javořiny a frajer samosebou s ní. Nic jiného, krom myslivce tuplujícího na hřivnáče jsem již nepotkal. Ale jasné bylo, že se sem vrátím. V neděli ráno pršelo, odopledne už to bylo dobré. Už cestou k javořině po polní pěšině ( vyjeté čtyřkolkama ) mi neunikla tmavá hlava v obilí. Srnec si dělal kolečko v pšenici aby se mi záhy ztratil. To bylo dobře, byl čas se dostat blíž. Jenže v této lokalitě, jakož vlastně téměř všude, pokud chci jít večer po světle, jdu po větru. Fouká z 90% západní či jihozápadní. Srnec mě slyšel, bodejď ne v obilí, ale na to jsem čekal. Jenže fotit jsem musel do protisvětla a tady to nebylo moc ono. Ale co už, než odskočil, pár fotek je.



Bylo mi jasné, že tenhle srnec je včerejší milovník. Srnu obšťastnil včera ráno a teď už je asi sám. Přesto jsem zkusil čekanou za balíkem naproti javorovému lesíku. Marně. Po více než hodině jsem posoudil tuhle svou činnost za zbytečnou a vydal se dál do luk až tam, kde se svažují k většímu lesnímu komplexu. Bylo kolem půl osmé a najednou se rychle setmělo, že jsem málem musel rozsvítit. Černé mraky zahalily oblohu nad horama a ISO 800 šlo rázem skokem na 1600, protože od lesa si to ke mně šrádovala srna. Samotná:o(



Jakmile mě chytla do větru, byla fuč. Nemá to smysl, jdu k autu. Dojdu k zpět k javořině a najednou se z meze navazující na lesík vyloupne můj starý známý. Bylo takové šero, že jsem naprosto neměl jistotu, zda dobře zaostřuje foták. Navíc jsem byl v poloze předkloněného střelce, nestihl jem zakleknout jak rychle byl srnec venku. Naštěstí ve mně neshledal nic divného a držel. Tedy pár minut, pak přeci jen odešel. Sám.



Až v jetelině u panelky se dělo cosi říjného, jenže to už se fakt nedalo. Srnec naháněl srnu intenzivně, byly by možná za lepších podmínek i nějaké akčnější momenty ale smůla ( ISO 5000, 1/100s).



V pondělí ráno opět marná šoulačka lesními cestami, laň co chtěla přejít Jelení cestu si to rozmyslela, stejně byla daleko.



A tak večer zase do polí, tentokrát i s Ketynou. Nejprve půlhodinová čekaná za balíkem u javořinky, potom přesun o 400 m dál za další balík v místech včerejšího setkání se srnou. A to se ukázalo jako dobrý tah. Když se po hodině nic (krom jednoho mladého srnečka, který daleko pod námi přeběhl do obilí přes louku) nedělo, posbíral jsem saky paky a chtěl se mrknout k mezi u obilí. V ten moment z kraje lesa pod námi vyklusal srnec. A tady se sešlo super načasování. Díky tomu, že jsem se právě zvedal, když srnec vyšel, zaujal jsem ho a šel se na mě podívat. A tak mi dopřál velkou dávku focení. Já ležel, on okolo obcházel, občas mi zčernal hledáček, když mi Ketyna vlezla přímo před objektiv. Srnec štěkal, Ketyna na něj bekala, byla to dobrá scéna. Trvalo mu dlouhé minuty než se dostal do míst, kde ho praštil konečně vítr do větrníku. A sotva odběhl s nadávkami zpět do lesa, objevil se u meze jezdec na koni...



Dnes ráno mi to nedalo a ještě jsem dal šanci loukám nad přehradou. Nějaké srnce daleko viděl bylo, všichni už jen obcházejí teritoria a hledají povyražení. Ovšem všichni daleko. Po hodině a půl to balím, jdu k autu. A pod mezí vidím srnce na louce. Tak ještě poslední pokus. Daří se mi dostat se do meze, srnec jde blíž. A sakra, to je blbě. Jsem po prsa v kopřivách a nemám šanci, vzhledm k srncovu rychlému postupu, probít se do kraje a zalehnout. A tak musím fotit ve stoje s vědomím, že do fotky nedostanu pozadí. Srnec chodí tam a zpět v dobré vzdálenosti, očichává lístky trávy, hledí vpravo vlevo a nakonec udělá vlevo v bok jde hledat dolů do mokřin. Tak to bylo asi poslední setkání v říji se srncem. A tuším, že tenhle je stejný jako ten první, kterého jsem fotil se srnou. Bylo to na téhle louce;o)



Tak takhle to bylo letos. Žádná sláva ale i nic, na co bych si mohl stěžovat. Prostě jak bylo, tak bylo;o )