Tak nám utekl první květnový týden a z mého pohledu přinesl poměrně dost zážitků. Začalo to nenápadně. Sešel jsem dolů do paseky, zda se mi nepodaří načapat muflony jako posledně. Jenže bylo po deštích, docela chladno a tak jsem na ně narazil ještě v bukové mlazině. Pohnuli se a přes paseku odcházeli do bučiny a díky nezalistěným stromům bylo vidět, že se vytáčí nahoru k cestě. "Sprint" 150 m do prudkého svahu se málem vyplatil, ovšem nejsem muflon, tak už jsem jen stihl závěr tlupy na cestě.



odpoledne cestou domů z revíru mi neunikla malá skupinka muflonek u silnice. Tak honem zapomenout na brzký oběd a zase do kopce. Bohužel tři muflonky s muflončaty se pastvili na pro mě nepříliš dobrém místě. Daleko a navíc v moři zeleně.



Ráno jsem se rozhodl po delší době k šoulačce po jelení cestě. Byl jsme na ní v týdnu jednou a zahlédl 2x samotného divočáka. Na daleko a na chvilku. Jdu tedy s rozedněním a sleduji okolí a hlavně cestu před sebou. Nikde nic. Hm, co jsem čekal. Za zatáčkou je krtické místo, kde nejčastěji přechází zvěř mezi pasekami do obrovských mlazin. Chvíli stojím, rozhlížím se, nic. Ale najednou zaregistruji jakýsi vláčný pohyb mezi kmeny starých olší. jasně, je tam prase!



Opatrně se z cesty posunuji do močálu v pasece a hledám místo pro fotku. Nenacházím. Bachyně se tak nemožně motá v trávě, klestu a mezi kmeny, že to prostě nejde. Ani hlavu nezvedne, většinou vidím jen hřbet. Poměrně dlouho ji takto zoufale sleduji, než se otočí a pomalu odchází do mlaziny i s se selaty, která vidím až teď.



Ještě před vstupem do paseky jsem si z cesty všiml něčeho rezavého, co přešlo makadamku nahoře nějakých 150m nade mnou. Tak se jdu podívat. A nacházím. Před mladou olšinou jsou dva mufloni.



Opatrně se močálem dostávám blíž za velký pařez po vývratu a odtud pozoruji fajn představení. Dospělí mufloni si pohrávají s větvemi buku, drbou si boky o stromy, no prostě mají pohodu.



(všimněte si u dvojice beranů, že na první fotce je větev přes hlavu jednoho a na druhé už ne - to byla právě jedna z hraček ;o)

Při pozorování a focení si mimoděk všímám, jak paseka žije množstvím ptactva. A jeden druh mi přijde nějjak nevšední. Tak se na něj krátce zaměřím a poznávám lejska. Než jsem přeostřil, seděl opačně a hned frnknul.



A tak zpět k beranům. Zase se jeden labužnicky drbe o buk a druhý zaléhá. Jak leží čelem ke mně, poznávám, že mám před sebou zdejšího Krále. Leží nešikovně za velkým pařezem, snažím se udělat úkrok...a je po akci. Nevadí, bylo to bezva.



Při pochůzkách za prací potkávám stále mnoho drobného ptactva. Na střízlíka si zkusím počkat...

U potoka zase sleduji několik konipasů a červenku či kosici. Jo, žije to jaro v přírodě.



Další ráno je na řadě opět jelení cesta. Tentokrát mě jedno prase vymručí už v začátku za brodem, jen zahlédnu jeho hřbet mizící v olšině. U zatáčky dnes nic není a tak jdu dál. A hele, cestu mezi smrčky překlusal lončák! Chystám foťák ale už je tu druhý. Je to daleko, házím dvě rány bez ambicí.



I ten mizí v pasece za cestou. Přidávám do kroku a u řady smrčků brzdím. Třeba ještě něco půjde. Čekám asi 2 minuty když zaregistruji černý hřbet nad travinami u cesty. To už čekám s hledáčkem u oka a předostřeným objektivem.Na cestu vystupuje bachyně a po ní selata. A je to přesně v místě, kde jsem předloni na podzim fotil jednu z mých lepších jeleních fotek.



Mamina s malými také míří do paseky a připojuje se k dvěma lončákům. Buchtují nedaleko cesty v řídké olšině a já mám další boj. Než odejdou postupně do mlaziny, mám cosi nafoceno ale furt to není ono. Ale rozhodně to byl opět parádní zážitek.



No a jak jinak, další ráno znova do těch míst;o) I když jdu o desítku minut dřív, zahlédnu dvě bachyně se selaty jak již přesazují cestu ve střední části, u tzv. Kulíška. Stihnu jen rychlý cvak druhé ( včerejší) bachyně a taky stihnu zaregistrovat, že ta první je řádný macek. Ještě ji chvilku vidím v mlazině ale fotit nelze.I druhá se zdrží mezi kmeny olší ale také nic na dobrou fotku.



Další šoulačka už nic nepřinesla a tak je třeba se soustředit na další ráno. Projdu celou cestu a nikde nic. No jo, co bych chtěl ? Aby tady prasata byla i počtvrté? Vracím se a spekuluji, zda se mi nějakm ještě chce, je ledový vítr. A najednou koukám na hřbet v pasece, téměř stejná situace jako ta první tento týden zde. I stejné prase. Neponechávám nic náhodě a jdu štěstí vstříc...



Bylo dlouhé focení, fyzicky náročné. Ale stálo za to! Dokonce jsem bachyni opouštěl nevyrušenou, to když se šla podívat patrně k zalehlým selatům do vývratů. No fakt mi tohle ráno udělalo radost.



K posledním zážitků tohoto týdne patří sobotní z hor. Vyrazil jsem opět k horskému potoku. Jednak zkusit najít skorce a ztracené doklady z minula a potom se pokusit dojít ke sklám, kde by mohli být i kamzíci při hodně štěstí. Doklady jsem potkal, skorce ne. A pak přišla neskutečná "drápačka" do prudkého skalnatého svahu. U jedněch skalisek jsem vyrušil krkvce, patrně tam hnízdí, neboť kolem lítal jak šílený a řval na mě dokud jsme neodtáhl. Konečně jsem byl na horní cestě a podle Map už nedaleko cíle. A jo, už tam v lese vidím prosvítat skaliska. Už žádný kopec, jen rovinka smrkovým lesem...a do pr...!! U první skály sedí tři kolisti a chechtají se s energeťákama v rukách. Teď večer o půl sedmé. No to snad není pravda, jsem smolař týdne, měsíce, roku! Zpocený a bolavý obcházím skaliska a představuji si, kde by tady mohli kamzíci pobývat. Jeden z trialistů na mě kouká ze samotného vrcholu skály a mě se chce brečet. Táhnu se sem hodinu a půl rychlostí 1,5 km/hod. úplně zbytečně. Obejdu spodem ještě kus skalisek abych ztratil z dohledu a doslechu vetřelce. Usedám na kámen abych se občerstvil a zaslechnu jakýsi neznámý ptačí křik. No, tak tohle mi trochu spravuje náladu...