Když se ani další pochůzky či čekané kolem Jelení cesty nedařily, rozhodl jsem se svou pozornost směřovat k místům nedávného setkání s muflony, tedy do staré bučiny a jejího blízkého okolí.

Po lesní vrstevnicové asfaltečce pocukrované bukovým listím i bukvicemi si to pohodlně s Ketynou ťapkáme poměrně slunečním odpolednem (jak neuvěřitelné dnes, kdy už třetí den chčije). Naše trasa má být relativně krátká, snad jen něco přes kilometr. Potom musíme opustit pohodlnou cestu a nastoupit prudké stoupání šustícím listím a praskajícími větvičkami. Pomaličku se traverzovitě šineme mezi mohutnými buky k vrcholku Měďáku. Poslouchám zvuky, kromě výkřiků datla nic jiného neslyším. Kdyby se v okolí pohybovali mufloni, jistě bych je slyšel. Tlupa mezi desíti a patnácti kusy v listí musí nadělat nějaký hluk. Už se před mým zrakem rýsuje horizont kopce, když právě na něm rozpoznám hřbet zvěře. Aha, tak oni jsou až tady. Myslím si, že zírám na hřbet muflonky, sedlo na boku nevidím, jistě je to holka. Ale hlava kdesi za hranou u země. Divné mi ale přijde, že se muflonka při pastvě nepohybuje, stojí stále na jednom místě. Tohle u muflonů není zvykem. Konečně kus zvedá hlavu a já poznávám svůj omyl. Na horizontu stojí kolouch. Tak ty tady sám nebudeš, je mi jasné. A opravdu za pár okamžiků vidím zleva přicházet další zvěř. Je to laň. Tak teď honem na zem a v krytu jednoho z buků vybalit foťák, maskovací blůzu a na ksicht kuklu. Ketyna je v klidu, sedí na suchém listí tam, kam prosvítá večerní slunce. Ví, že ji teď čeká chvíle nudného čekání dokud se páníček nevyblbne. Hledám zvěř objektivem a už tuším prekérku. Dvojice je na horizontu, za nimi prosvítá obloha a co hůř, všude okolo a hlavně před ní je plno větví.



Navíc zjišťuji, že zvěř se běžně nepaství ale doslova "vysává" bukvice. Tato činnost vyžaduje asi pečlivé soustředění, proto jen málokdy zvedně laň hlavu aby zkontrolovala okolí. Takže mám laň s kolouchem na luxusní vzdálenost, při slušném (zatím) světle ale v nemožných pozicích, navíc neustále s nějakými překážkami. A aby mě to víc rozdráždilo, přichází zleva další kus.



Jelen! Moje nervy jsou napnuté, snažím se jak to jde ale prostě to nejde. Nejde udělat kloudný záběr, NEJDE!! 44 minut se Ketyna nudila, tak dlouho jsem pozoroval jelení zvěž při bukvicobraní. Fotky z karty jsem musel umazávat, přesto ten TOP snímek na ní nepřistál. Opravdu až po třičtvrtě hodině si laň náhodně všimla Ketyny a pro jistotu odešla za horizont i s kolouchem. Jelen našel hned i mě a po pár chvilkách střídavého čučení na mě a na Ketynu následoval nerovný dvanácterák zbytek osazenstva.



No a mufloni? Na ty jsem narazil druhý den dopoledne na spodní pasece pod asfaltkou a bylo jich dobrá padesátka. A další dopoledne v téže pasece byli opět. A já se za nima vleču do kotárů, kde se tak akorát nechám vytáčet špatně fotitelným jelenem :o)