Tak. Magické období srnčí říje přišlo po roce opět. Všichni jsme se těšili, někdo to prožívá více někdo méně hekticky. Já se přiznám, že oproti loňsku jsem to trochu víc odflákl. To znamená, že ne každý večer a ráno mé kroky vedly do revírů, víkendy z mé strany byly vypuštěny úplně. Jeden z důvodů je vedro v srpnu nepříliš často vídané, předtím zase časté deště. Takže tak nějak ten začátek jsem prošvihl. Hřešil jsem na to, že ta "lítací" říje u nás spadá tak nějak mezi pátý a dvanáctý srpen. Buď to letos bylo jinak nebo se zkrátka srncům a srnám nechtělo. Ale kdoví jak to bylo, už jsem se poučil, že o dění v přírodě skoro nic nevíme, i když si myslíme opak. Každopádně něco jsem si se srnci užil, oproti letům minulým však méně. První srnčí pár jsem viděl až 30.7. pozdě večer na Dolině. Předtím jen samotné srny, ale o tom jsem se zmínil již v předminulém článku. Mé intenzivnější snahy v lovech se datují od 3.8....



V ÚZEMÍ OSMERÁKA

Vloni v lokalitě nad přehradou vládl v území severní louky srnec, nerovný osmerák. Byl jsem zvědav, zda se ním setkám i letos. A setkal, již v červenci, letos má podobné paroží, jen je pravidelné. Jinak tvarově, výškově i slabší hmotou bez perlení velmi, velmi podobné. Večer jdu zkusit štěstí ale s východním větrem v horní části, tedy tam, kde se tento srnec vyskytoval nejčastěji, nic moc nepořídím. Proto volím čekanou dole u mokřiny, třeba se něco objeví i tam. Šlapu si to poměrně brzy v hodně teplém večeru dolů loukou a rozhoduji se postát v řadě balíků notný kus nad mokřinou. Ani se pořádně nerozkoukám a z mokřiny vykluše srna hnána srncem. Tohodle šesteráčka znám taky. Pár udělá oblouk na loučce vedle mokřiny a mizí v olšině. Využívám toho a rychle se přemisťuji k obrostlému betonovému sloupu v naději, že se ještě na scéně objeví a já budu ve fotitelné vzdálenosti. A ono to funguje! Ani ne za 10 minut vybíhá srna se srncem v patách z olšiny. Jenže jen to střihnou rohem loučky a mizí hned v zarostlé mokřině. Nestíhám. Čekám dál, třeba nebude všemu konec. Uběhla již skoro hodina, když zaregistruji pohyb u vrbičky v kraji mokřiny. Něco jde ven! Napětí roste, hlavně neudělat nějakou blbost. Z vysoké trávy se vynořuje postava srnce. Je na louce. Ale sám. Ohlíží se za sebe, popojde, znova se ohlédne. Ne. srna nechce ven. Škoda. Mezi stvoly vysoké trávy u sloupu, které mě sice kryjí ale i zavazí, hledám průzor k focení. Daří se jen na chvilku, srnec se obrací a mizí zpět v mokřině.



Mám teď dilema. Zůstat a doufat, že srnec dokáže srnu vyhnat nebo jít jinam? Vydržím, světlo je dobré. Za dvacet minut opět samotný srnec vytahuje na loučku. Navlas stejně jako předtím. Hlava ve vysoké trávě a potom opatrný výstup z krytu.

Tentokrát přechází přes louku do protějšího pásu mokřiska. A tím mi dává možnost ho znova slušně nafotit. Jen škoda, že je bez srny.



Jakmile se za šesterákem zavřela vysoká tráva, vyrazil jsme zkusit štěstí jinam. Ještě cestou pokukuji, jestli v mokřině neuvidím srnu, ale nic nevidno. A hele, z protějšího pásu se vyloupl srnec! No jo, to je on, vrací se. A vidí mě! Nevadí, mám ho už na kartě, tak o nic nejde. Ale srnec překvapuje. Místo útěku zabíhá do travin pode mnou a podle kymácení stvolů vidím, že si mě jde prohlédnout. Tak fajn, ještě tedy jeden záběr v travách. A je hotovo.



Na zdejší louky jsem se dostal zase až za dva dny ráno. V mezidobí jsem byl kouknout v tzv.Lágrech, tam jsem zažil letos nejzajímavější scény, popsané v minulém povídání " Jeden střípek z říje". A tak zpět. je mlžné ráno, což je vlastně i přes vysoké teploty téměř každé. Hned při vstupu z aleje do louky vidím pod sebou srnčí páreček. Je to daleko a v mlze. Brzy poznávám osmeráka. Ale jak na něj? Vítr nic moc, kryt nikde žádný. Tak čekám, zda se třeba dvojice neztratí při svých vlažných naháněčkách za řadou balíků. To se sice brzy děje, ale jen na okamžik, nestíhám vzdálenost zkrátit víc jak o 10-15m. Ale ono je to vlastně zbytečné. Při jejich popobíhání jsou stejně každou chvíli jinde.



A jak jinak, když se dostali pode mne, vítr uhodil do větrníku srny a ta nečekala, zrychlila a odvedla srnce do olšiny. Nedalo mi to a zkusil jsem vrchem po louce obejít lesík, třeba vyjdou v horní podkově louky. A dokonce odtud slyším chraplavé bekání osmeráka, které už taky znám. Tady ve stínu lesa je mlha mnohem tmavší než na otevřené louce, srnce nacházím ztěží. Ale je tam. I on jakoby mě viděl ale mlha asi udělala své. Konečně ho mám v hledáčku. Jenže AF nechce srnce zaostřit. Místo toho se chytá jasně svítících orosených pavučinek mezi mnou a srncem. Jsou to nervy! Konečně se snad daří. Pár snímků roztřesen námahou i vzrušením udělám, pak se objeví srna na scéně a dvojice mizí za mezí.



Při zpáteční cestě se mi do hledáčku dostala jedna z mnoha zdejších mladých lištiček, tak tohle zpestření jsem uvítal.

Poslední naše vzájemné setkání s osmerákem bylo další večer. Nečekaně se objevil sám na louce v místě, odkud bych ho nečekal. Šel pěkně k dvouřadě balíků, za kterými jsem čekal já. Tím pádem se mi rychle ztratil z výhledu. Opatrně se tedy zvedám abych balíky přehlédl a najednou vidím, jak se zpoza krajního balíku vynořuje srnčí hlava. Kruci, to není dobré! Na 10 m si mě srnec nemohl nevšimnout, prudce odskočil, lekl se. Oběhl balíky a já věřil, že udělá to co udělá. Zastaví, aby zjistil, čeho se to lekl. Jo! Díky;o)



Tak takhle to letos bylo v Osmerákově....