Vzhledem k omezeným možnostem se v červnu mé lovy s foťákem omezily pouze na jednu příměstskou lokalitu. Tou je tzv. Střelnice. Tato lokalita ovšem není, jak by se mohlo zdát, nějakou chudou náhražkou. Naopak. Už vloni jsem tam v létě prožil zajímavá setkání a i nafotil slušné fotky. Střelnice je vlastně bývalý vojenský prostor za městem, který v minulosti sloužil k výcviku Sovětských vojáků, kteří měli v Bruntále posádku. A jak je známo, v bývalých nebo i současných vojenských prostorech je často velmi pestrá krajina. A tak je to i zde, i když plošně je toto území oproti známým vojenským újezdů minimalistické.



Lokalita je tvořena ladem ležícími loukami, osikobřezovými hájky a v současné době pasekami po bývalých smrkových porostech menších ploch. A tyto paseky již krásně zarůstají nejen vysazenými stromky, převážně borovicemi, ale hlavně velmi pestrým podrostem všeho možného. A v jedné části zdobí plochy menší políčka různého obilí. Zkrátka je tam pestro, což mají rádi různí hmyzáci a ty zase mají rádi ptáci. Třeba bramborníčci a ťuhýci.



Jako první ze zvěře se mi dostal před objektiv zajíc, kterého Ketyna prohnala po polňačce a on se před ní schoval do kopřiv. Jakoby věděl, že tam za ním naše dámička nepůjde v žádném případě.



A další zajíc na mě čekal další ráno za plotem továrny.



V jedné z pasek bydlí srna se dvěma srnčaty a také starší srnec, kterého znám z loňska. Fotil jsem mu vloni portrét v pasece. Tentokrát jsem ho načapal zalehlého, ovšem on mě již sledoval. Jakmile se zvedl, měl jsme ho. A pak ještě jednou, za 10 minut, když v klidu procházel spodní částí dlouhé paseky pod horizontem v domění, že se mě zbavil.



Srnčete jsem si všiml až v momentě, kdy jsem fotil tohoto srnce. Stálo u pařezu a pozorovalo pantátu. Potom zmizelo v buřeni a to byl signál jít blíž. Zdálo se mi, že to jde hladce. Ale jen do doby, než jsem u pařezu objevil druhé srnče, které mě již bedlivě sledovalo.



Jednou večer jsme s Ketynou dokonce narazili na lišky, a to hned na dvou různých místech. Ovšem jelikož všude okolo je vzrostlá divoká tráva, na focení to nebylo. No a právě tyto luční biotopy má v oblibě polní duch, chřástal. Nejprve jsem se snažil nalákat jednoho z louky vedle fabriky, ovšem to neklaplo. Když se ale jednou večer ozval jiný poblíž polní cesty za potokem, zkusil jsme to tam.

JAK MĚ CHŘÁSTAL DOPALOVAL

Doufal jsem, že tady by to mohlo jít. Jednak se chřástal ozýval do 15m od cesty a potom po deštích by se mohl jít osušit na polňačku. Zdálo se, že na mou nahrávku zareagoval. Ale najednou dlouho ticho. Nebudu se plašit, počkám, zda se ozve abych věděl jestli se přibližuje. Až pak když tak hodím telefon do trávy, odběhnu kuosek a zakleknu. Ale v okolí je ticho. Koukám do trávy a nejednou vidím krajní stvoly se lehce zakymácí. A z džungle trav kouká malá hnědá hlavička. Do prčic! Jen zakleknu, chřástal vyběhne na polňačku a bez zastávky přeběhne do trávy za ní. Tři cvaky co stihnu jsou rozmazané.



Doufám, že se bude vracet a jsem již připraven. Jenže on si zpáteční cestu do svého teritoria klidně přelétává! Zkouším to znova, ale už se mu nechce. Vzdávám to, jdu do nedaleké paseky. Pozoruji opět známého srnce, je však daleko. Za necelou hodinku se vracím zpět a zkouším opět nalákat chraplavým hlase chřástala. Tentokrát nic nepodceňuji, telefon nechávám ležet a "chřástat" a jen čekám. Najednou ptáček vykluše bez hlesu na cestu, přecupitá ji a já zase nic nemám! A zpátky zase přelétá. Hergot! Dělám pauzu a zkouším znova. A opět je za chvilku na polňačce a opět to nestíhám. Ale naštěstí tentokrát se nevrací přeletem ale vyjde zpět na polňačku. Konečně!!!!



Mám radost, jdu domů fakt s dobrou náladou. Ješětě mi na plotě továrny zapózuje ťuhýk, bude mi bude pasovat do páru s bramborníčkem, který mi pózoval včera.
Jo, není to tady vůbec špatné za tím naším městem;o)