Tak květen máme za sebou. Jaký byl? Všelijaký. Rozhodně nebyl takový, jak bych si představoval. Ale to se nedá nic dělat a ani z toho nejsem nijak otrávený. zavítal jsem k vodě, do polí, k liščí noře v roklině, k liškám u lesní asfaltky. Opět mi uniklo datlí hnízdění. Vypadalo to při mé první návštěvě v dubnu, že datlové budou opět ve svém buku, Začátkem května jsem tam zřídil minikryt s novou maskovačkou, v půli měsíce natěšen spěchal jsem do bukového pralesa. Ovšem kryt byl pryč, maskovačka v tahu. Již druhá toto jaro! Nikdy sem nikdo nechodil, vždy jsem zde měl maskovačku 2 měsíce než se mi chtělo ji zbalit. Ale letos se v tomto krásném selském lesíku cosi děje. Nevím z jakého důvodu zde nechal revírník pokácet lapáky, když je v porostu jen pár smrků. Jinak buky, jedle a javory. No a tuším, že právě někdo, kdo se tam kvůli těžbě pohyboval má na svědomí mou maskovačku. Naštvaný a rozladěný jsem pro letošek datly odpískal.

NĚCO OD VODY

Již začátkem května jsme navštívili se ženou malý rybník nad Dlouhou Strání. Tehdy se tam zvedl párek nějakých bahňáků a tak o pár dní později zkouším čekanou v rákosí. Bohužel nic než konipas se mi neukázalo.



Okrajově se mi do hledáčku opět dostaly labutě, tentokrát na rybníku za městem. Večerní focení bylo takové jiné, než na co jsem zvyklý. Bylo toiž nutné se od stále se přibližujících ptáků vzdalovat, abych dodržel jakousi hloubku fotek.



Nejvíce času jsem ovšem trávil u potočního přítoku do Harty. Kvůli ledňáčkům. Nešlo to, nebudu popisovat zdlouhavě proč, prostě nešlo. Nakonec jsem rád za jedinou fotku krmící samičky. Ale do hledáčku se mi dostal i mladý skorec či opět pěnice černohlavé.



ZPĚT NA LOUKY A DO LESŮ

I v květnu se mi občas do hledáčku dostali mufloni, ale má aktivita vůči nim již velmi ochabla. Občas se povedlo i něco srnčího, třeba při kontrole jezevčích nor. Starý jezevec, který vzorně vylezl na hromadu mi však unikl.



LIŠČÍ PATÁLIE

Jednou, když jsme s Ketynou zkoumali polní lokalitu u Rudné, donutila mě fenka sestoupit do rokle starého lomku, kde jsou od pradávna nory. Jsou tam stále. Po obhlídce při odchodu z rokliny jsem náhodou postřehl, že z jenoho kráteru krátce vykouklo malinké lišče. A tak po pár dnech večer se maskuji na vrstevnici. Ještě nejsem vybalen, když z nory vyleze lišče! Stihnu pár cvaků, ale je to špatné, světlo i prostředí nepomáhají. Lišče brzy mizí pod větvemi ve svahu a zalézá do horního vsuku. Až po hodině vylézá z třetího, nejvzdálenějšího a hustou spletí vegetace se vrací k prvnímu vsuku, kde mizí. Toť vše. Žádný další sourozenec, nic. Po týdnu čekanou opakuji, ovšem s naprosto nulovým výsledkem. Tady mi pšenka nepokvete, raději se budu věnovat liščí lokalitě v revíru u lesní silničky.



DALŠÍ POKUSY U LIŠČÍ CESTY

Na liščata k cestě jsem vzal dvakrát i Vaška ale nic se nepodařilo. Jak to bývá obvyklé, když jdete na jisto. Na loukách večer po marné čekané na liščata se nám alespoň do hledáčku dostala pěkná plná srna, pozorovali jsme z uctivé vzdálenosti i pastvu bachyní s malými selaty a ke konci ještě malou konfrontaci mladého srnce s liškou.



Já samozřejmě čekané u liščí cesty nevzdával. Ovšem již žádný velký efekt to nepřineslo. Jednou v pozdním ránu sice vyskočila na cestu liščí máma, ale já toho moc nestihl a navíc jsem měl velmi nevhodně nastavený foťák z předchozích pokusů o focení kukačky vysoko na stromě. A jeden večer mě překvapil u silničky dokonce daněk!



NEPŘÍJEMNÝ KONEC KVĚTNOVÝCH LOVŮ

Posledním úlovkem byl docela zajímavý srnec na horních loukách, kam jsem zavítal po další marné čekané na lišky. Původně jsem chtěl jen kouknout do kraje louky. Daleko v prostoru se pastvil kus srnčího, nic pro mě. Ale když zvedl hlavu, dostal jsem na jeho trofej zálusk. Vítr dobrý, tráva tak akorát vysoká, mohlo by to jít. Ještě kontroluji kraje lesa, zda tam neparkuje nějaké auto, také blízkou kazatelnu. Jo, vypadá, že je tady prázdno. Opatrně šoulám za srncem, nejdříve shrben, potom v podřepu. Daří se ale pomalu, srnec při pastvě stále ode mne poodchází. Večer ztmavl, zatáhlo se, vzduch ztěžkl a do mé hlavy se vkradl jakýsi neurčený nepříjemný pocit. Ale srnec už je na dosah, to zvládnu. Jsem na dobrou vzdálenost, už jen počkat, až zvedne hlavu. Stalo se, stihnu dva cvaky a srnec bez váhání sprintuje k lesu. Tohle chování mi přijde divné, měl by mě obhlížet, jít si pro vítr...Bááác !!! Kulová rána někde poblíž mi podlomila kolena. Sakra, co to je? Ihned se otáčím a prověřuji kazatelnu. Ne, tam nikdo není. Spěchám raději na polňačku, pocit je velmi nepříjemný. Míjím starý buk pod posedem a je mi jasno. V širokém klobouku jako Zorro Mstitel, jen bez pásky na očích, stojí opřen o buk chlap s kulovnicí v ruce. V hustém vzduchu je cítit spálený střelný prach. Na jeho nadávky nemám ani moc sílu reagovat a rychlým krokem mizím z luk....



Tato nepříjemnost jakoby předznamenala to, co mě čekalo dál. Operace a marodění. No co už, snad zase bude líp.