Tak utekl další dubnový týden, který byl ve znamení slunečného počasí. Opět bez deště, se střídáním západních a východních směrů větru, s mrazivými rány a vysokými teplotami přes den. Mé aktivity se dělily na čekání na loukách s cáráním po pasekách a zbytcích lesa. K vodě jsme zamířil jen průzkumově. Skorci opravdu nekrmí a u ledňáčků z toho moudrý nejsem, zda se sedí či ne. Ale to ukáže čas.

LUČNÍ PREKÉRKY

Jelikož se pracovně pohybuji často po silnici , která vede pod loukami, neuniklo mi, že se už zase občas objevují mufloni pod lesem. Proto jsem věnoval několik ranních i večerních chvil k pokusu se k nim dostat. Marně. Oni si totiž k návštěvě luk vybírají ty nejnemožnější časy. Jasně, proč by chodili brzy ráno za zimy a přímrazku, počkají, až nad lesem vyjde slunko. A to je ta prekérka. Jelikož se rychle mění přízemní tepolta, způsobuje to tetelení vzduchu a v tom se fakt nedá fotit. Tenhle stav trvá až do odpoledních hodin. poprvé jsme muflonky s mladými, kteří sešli z Měďáku, nachytal kolem deváté ranní. Podařilo se mi docela přijatelně zkrátit vzdálenost ale už v hledáčku jsem poznal, že je zle. Vzniklo tedy jen pár dokumentů a já byl docela znechucen tím, že mám před sebou to co potřebuji ale vlastně úplně zbytečně.



Když jsem náhodně na tlupu muflonek narazil za pár dní o hodinu dříve, tedy v osm, doufal jsem v lepší podmínky. Jenže ony byly v místě, které snad nemůže být horší. V dolíku a hlavně proti nízkému slunci. K tomu ten vlnící se vzduch, který byl viditelný pouhým okem...Mohu svědomitě říct, že si nepamatuji horší podmínky pro focení. Svah pode mnou, čili úhel pohledu jako z posedu, ostré silné protisvětlo a tetelící se vzduch. Nešlo ani komponovat, ani ostřit, nešlo nic.



Svou pozornost jsem tedy obrátil na večerní čekané. Snad budou chodit i večer. A tak sedím u meze, doufám v lišku z minula a muflony. A až do západu slunka nic. Druhý den beru Ketynu a jsem rozhodnut vyrazit do revíru do pasek. Ale cesta vede pod loukama a na nich jsou mufloni! To mi dělají schválně. Parkuji a musíme dělat obchvat lesíka okolo silnice kvůli severovýchodnímu větru. Trvá to dlouho, i proto, že jak na potvoru na louce u břízek se promenáduje lišák, který tam sakra měl být včera!



Dlouho jsem doufal, že se vydá šelma mým směrem, ale patrně chytila vítr a odklusala nahoru nad břízky. Tam, kde měli být mufloni. Měli, ale už nebyli, když jsem tam vyšel. Patrně reakce na lišákův úprk. Louky byly prázdné.
Další večer jsem tedy zkusil již o kus dříve zasednout do meze. Ale nikde nikdo. Tedy kromě místního zajíce, kterého vídám skoro pokaždé odbíhat, když sem zavítám. Tentokrát se stal mou obětí on, i když o mně věděl, držel si jen odstup a dal mi možnost na pár snímků z hraniční zaječí vzdálenosti.



Mufloni ten večer nevyšli. Až po dlouhé době se alespoň objevil v kraji buků srnčí kus, hodně daleko ode mě. Zjevně ho zajímalo staré slanisko. Normálně bych se o nějaké dobrodružství nepokoušel ale vzhledem k blížícímu se západu a absenci zvěře na louce jsem to riskl. Musel jsem pod mezí kryt porostem ujít asi 100 metrů a pak již improvizovat v přibližování v téměř otevřeném prosotoru, kde mi kryt poskytla jen tu a tam břízka či tenký bouček. Ale povedlo se a já se dostal i na volnou louku na dobrý dostřel mladému srnci s jedním parůžkem. Byl tak zabrán do olizování slaného pařezu, že mě témeř ignoroval. Seděl jsem na louce a fotil. po dvaceti minutách srnec povyskočil a hravě přeběhl louku dolů k břízkám. Tak aspoň něco se povedlo.



RÁNO A VEČER V PASEKÁCH

Ano, pasek máme nyní v revíru opravdu hodně. Někomu to vyhovuje, někomu méně. Kdo tím ovšem netrpí, to jsou střízlíci. V hromadách klestu je jich požehnaně. Alespoň podle hlasu. A tak si občas zrelaxuji tím, že jim pustím konkurenta z mobilu a snažím se fotit. Je až překvapivé, jak si agrasivně takový trpaslík hlídá své území.



No a konečně, jak jsem již zmínil výše, uskutečnil jsem večerní šoulačku v pasekách. Opravdu zjišťuji, jak se prostor otevřel, jak se změnila dohlednost v revíru. Ještě na podzim by se nestalo, abych viděl z močálů až za bažinky. Jednu výhodu to má. Vysokou vidím už na dálku. Jenže nevýhoda přichází okamžitě. Není kudy se k ní přiblížit. Na shrnutých holých pasekách není kryt, zbytky smrkové stěny nedosáhnu bez toho, abych musel jít po holé pasece. To nemůže projít tak bystré zvěři, jakými jsou laně. Vzdálenost cca 300 m se mi daří zkrátit na necelou polovinu a je konec.

Osm kusů holé míří do zbytků vývratů a olšiny. Hmm, to jinak nemohlo dopadnout. Uklidňuji se červenkou v hledáčku a jdeme s Ketynou dál.



Naštěstí po obchvatu mlaziny v prořídlém mýťáku plném haluzí po těžbě objevuji za jednou suchou hromadou mrskající se slechy nějaké zvěře. Myslím, že to bude srnčí, ale záhy poznávám, že slecha patří lani. Kupodivu se mi daří najít nějaký volnější průzor. To i díky lani, která se posunula víc do volného prostoru. Tož to mi teprve spravilo náladu;o)



No a to je zatím vše, přátelé;o)