Tak se nám ten podivný, málo zimní únor převalil v březen. Opravdu byl pro mně ten letošní únor strašný. Nic se nedařilo, velmi, velmi často bylo fakt hnusné počasí, deště, vichřice, sníh jen na den či dva občas. K újedi jsem docházel ještě docela pravidelně, návnady mi kradly lišky na nočních výpravách, nepomohlo ani uvazování masa. Zkrátka mizérie. Ale co mě k čekaným popohánělo, byl pohled na to, jak se na újedi krmí orel mořský. Jenže to bylo vždy jen při příchodu k újedi na velkou dálku. Celkem třikrát jsem ho viděl z lesíka pod loukou, při čekané v krytu nikdy nesedl. Alespoň jednou mě obdařilo návštěvou světlé káně, jedinkrát i straka, ovšem světlo bylo proti.



Tím také mé lovy u újedi skončily. Počal jsem se více toulat po lese a polích. Zprvu se nedařilo nic, až konečně jedno ráno se objevili na louce čtyři mufloni. Byli hodně daleko ale můj absťák nesl mé nohy směrem k beranům jak za mlada. Obchvat se sice zdařil, ale tři kluci už zacházeli do remízku, naštěstí alespoň jeden z party se chvíli zdržel. Jakmile zvedl hlavu od pastvy, mohl jsem pořídit po dlouhé době snímky zvěře. Zároveň mě ovšem muflon ihned zachytil a dlouho nepobyl. Nevadí, mám ho.



V jedno slunečné odpoledne mě napadlo vyrazit do polí k Rudné. Ozim a řepka by mohly být lákadlem pro srnčí. A našel jsem. Jenže ani na ozimu ani na řepce. Tlupa asi 30 kusů se slunila na horizontu na suché pastvině, pěkně v protisvětle. No co už, ale alspoň něco. I ty nejbližší kousky byly sice dál než bylo třeba, ale cosi se povedlo.



I v březnu se zatím střídá deštivé a zatažené počasí se slunečným. To první zatím lehce vede. Proto bylo třeba využít ta jasnější rána k hledání muflonů. První ráno to ještě neklaplo, zradil jsem tlupu v houštině těsně před loukou. Ale dnes to bylo o poznání lepší. Nejprve se mi při výstupu z lesa k loukám zjevily obrysy čtyř kusů srnčího, brzy nato jsme si všiml i vzdálenějších mufloních hřbetů. Tož tak nějak se to potom seběhlo...