Je nedělní odpoledne, počasí konečně takové, jaké deklarovali meteorologové už na pátek, tedy jasno, slunečno a teplo. Jen vítr trošku ostřejší, ale žádná divočina. V TV se jede právě Cena Labe, jeden z rámcových dostihů Velké Pardubické a já stále častěji vzhlížím k oknu či otevírám dveře balkonu. Mám? Nemám? Hlavní závod staruje až 16:40, to je pozdě jet až po něm do revíru. A má to vůbec smysl? Hned mi v hlavě naskočí včerejší dvouhodinová šoulačka náročným terénem, nahoru, dolů, nahoru. A výsledek? V samém závěru v temném lese kousek pod autem setkání se třemi muflony. Kdyby jim nesvítila sedla a hlavně masky, ani bych je v tom šeru nepostřehl. Však ani AF je dlouho nechtěl najít, ostřil snad deset vteřin. A stejně to bylo zbytečné, jaká asi může být fotka na ISO 8000 a čas 1/20? Většina z nás to ví;o)



"Ale včera není dnes"...napadá mě text jakési odrhovačky. A hlavně! Telepatický most mezi mnou a Ketynou je opět tady. Od chvíle, kdy jsem jen pomyslel na možnost jet do revíru, provází mě všude po bytě fenčin pohled naděje. Opravdu to funguje spolehlivě. Jistě, že mi neumí číst myšlenky, ale bezpečně z mých pohybů okolo oken apod.vycítí, že mám v úmyslu jet ven. Tak jo, holka, ukecala jsi mě.
Po půl páté odpoledne parkuji na mostku před Bažinkami. Mám v úmyslu projít pasekou ke Kulíškovi a tam posedět u Jelení cesty. K tomu účelu si kolem pasu vážu i starou bundu, to aby Ketyna, naše dámička, měla na čem sedět při čekané. Jdeme. Mírně klesající slunko mě svítí přímo do světel, prd vidím, už ať jsem v lese u Kulíška. Míjím poslední vývrat a první stromy se stínem mám pár kroků před sebou. Něco zaslechnu. A už to jde ráz naráz. Vlevo pod linkou zpoza velikého koláče po vývratu vykoukne jelen! Sakra! Rychle sundávám foťák z ramene a pozoruji, jak se mladý desaterák otáčí a prchá do lesa. Nestíhám ho. Slyším už jen lámání, zdá se mi, že dvou kusů. Do pr..! Škoda. Kouknu bezděky i doprava nad linku a nechápu. V pasece prorostlé již vzrostlými břízkami a olšemi se otáčí další jelen k ústupu. Ale jaký! Než se mi podaří najít ho v hledáčku, za korunovým parožím se zavřou březové větve. Cvak do žloutnoucích lístků symbolizuje mou bezmoc. Tak já po takové době, po tolika marných šouláních v těchto místech konečně narazím na jelení zvěř a jsem bez fotky? No co se divím, přesně to koresponduje s mým současným stavem. Nic se nedaří! Zkroušeně usedám k mladému buku u Kulíška, bláhově hledám na displeji foťáku náznak jelena a přikazuji si půlhodinovou čekanou. Třeba se zvěř uklidní někde v mlazině nade mnou a bude pak přetahovat přes cestu. Třeba. No jo, tahle myšlenka nebyla tak naivní, jenže to netrvalo ani pět minut. Najednou mizí ve vysoké trávě za cestou zadek vysoké. Vyskakuji, drapnu foťák, překonávám potůček a snažím se po makadamové cestě spěchat nahoru. Třeba ještě něco zahlédnu v pasekách. Jakmile se ocitám na cestě, vidím další zadek vysoké. A ten stojí! Jelen. Hlava je klasicky za stromky, zadní běhy na cestě. Paroží nevidím. Stihnu dva záběry než se jelen pohne a ztratí se v pasece.



Chvátám nahoru, ale jak se dá chvátat po kamenité cestě? Pomalu. Proto už vidím jen mizející trojici v konci paseky před velikou mlazinou. Laň, kolouch a jelen. Ale ten jelen je teda cosi!



Bohužel, lepší dokument zajímavé trofeje nemám.
Takže zase nic. Vracím se zpět k místu čekané, mám fakt blbou náladu z toho, jak se mi nedaří. Chvilku sedíme, drbu Ketynu za uchem a přemýšlím. Když tenhle jelen přešel přes cestu, proč by nepřešel i ten, co odskočil dolů, tedy ten první, mladý desateráček.A tak se zase sbíráme, což fenka přijímá s radostí, a jdem opačně, tedy dolů do travnaté části cesty. Z kraje obhlížím zarostlou paseku, nikde nic. Tak půjdeme kousek dál, uvidíme. A naráz, nevím kdo nebo co to zařídil, na cestu z paseky vystupuje jelen! Ihned ho poznávám, známý desateráček. Fotil jsem ho už před měsícem v trojici jelenů na horní pasece. Jelínek se rozhlédne po cestě, pod sebe, nad sebe, a volně zatahuje do kraje mlaziny.



Ještě se jeho zadnice neztratí celá v mlází a na cestu se z vysoké trávy vynořuje další jelení hlava! No, tak tohle je jiná liga! Větší jelen se zataví za břízou a kouká směrem ke mně. Snažím se fotit ale nedá se zaostřit skrz větve. Hergot! Teď se pohne a určitě hned skočí do mlaziny. Ale kupodivu jelen popchází do cesty, otáčí se o 180 stupňů a počíná okusovat listy z bříz.



Stále nevím přesně, co má na hlavě ale že je to korunový dobrý jelen je jasné. Konečně se nabažil a otáčí se zpět.



Zdá se, že si mě všiml, fotím jak o život. Musím fotit ve stoje, v podstatě nekrytý, jen jedno rameno vtlačené do smrčkových větviček v kraji cesty. A navíc vítr taky musí jelenovi pomáhat, nevěřím tudíž na mnoho dalších šancí. Zase se pohnul, to už odskočí. Tak ne, zaujala ho Ketyna!



Prožívám skvělé adrenalinové focení, přede mnou je dobrý jelen v dobrém místě, snad mi to něco nepokazí. Je to jak sen po těch peripetiích. Ketyna s jelenem se pozorují vzájemně, až to fena nevydrží a štěkne. Jednou, krátce. A Jelení cesta je prázdná...Nezlobím se na ni, vždyť díky ní mám fotky nerovného čtrnácteráka;o)