Když mi pilaři jedno ráno oznámili, že dole pod mlazinou dnes kolem sedmé něco hodně silně chrochtalo, bylo mi jasné, že to byl první náznak jelení říje. To chrochtání byl hlas jelena sbíjejícího laně, což mi chlapi potvdili po mé názorné ukázce. Bylo jasné, kam další ráno povedou mé lovecké kroky. Na jelení cestu. Už vlastně od začátku září tam občas podniknu vycházku, jedno ráno jsem tam fotil laň s kolouchem ( viz minulý článek ).



Snažil jsem se vysokou kolem jelení cesty a přilehlých pasek hledat již dříve, ráno i večer, dokonce jsem pozoroval v dáli dvě laně se špičákem, ovšem vše utnul zrazený srnec v kraji paseky.Když mi nadával, ještě to vysoké nevadilo, ale jakmile hlučně prchal pasekou plnou klestu, vysoká okamžitě odběhla do mlaziny.



Ale tohle se dělo ještě před tím prvním zatroubením. Další ráno po rozhovoru s dřevařema nebyla jiná volba, než opět ona jelení cesta. Pojmenoval jsem tuhle rovnou, makadamem posypanou lesní cestu vloni. Právě na ní a v pasekách a mlazinách okolo byla nejčastěji k vidění jelení zvěř, a to zjara i na podzim. V říji se nám podařilo i s Vaškem nafotit mladého desateráka, mě předtím ještě jednoho mladého jelínka, viděl jsem i dva troubící jeleny v jedno ráno v přilehlých pasekách. A tak se letos věnuji této lokalitě intenzivně a to začíná přinášet své ovoce. Takže:
To čtvrteční ráno jsem prošel celý úsek s rozedněním. Nikde se nic neozvalo, nic se neukázalo. Zklamaně se otáčím k návratu. Zleva už ječí pila z mýťáku za mlazinou, dole se rozjel harvestor. No nic, tak zase zítra. Ale najednou se mi zdá, když vyjdu z mírné zatáčky, že vidím něco tmavého v kraji cesty před mlazinou. Jelen! Mladičký osmerák s nadějnou trofejí do budoucna mě nechal udělat jednu sekvenci málo ostrých záběrů a odskočil do houští.



Bohužel na další akce jsem si musel nachat až do neděle zajít chuť. Odpoledne odjezd na prodloužený víkend, návrat v sobotu, v neděli ráno fotbal. Takže další šoulačka připadala v úvahu až jedině v neděli večer. Přes víkend na "dovolené" bylo parádní počasí a já už bych byl raději co nejdříve v revíru. Konečně je nedělní odpoledne, vyrážím. V lese je klid, nikdo nedělá, harvestor i s vyvažečkou odpočívají na skládce. Jdu zbytky lesa ke skalce, což je tzv."sterilní úsek", tedy část cesty, kde horko těžko něco potkávám. Až před mokrou částí cesty obvykle vytahuji foťák a jdu do střehu. Ale dnes se mi nějak nechce vytahovat přístroj, je poměrně brzy. Vybalím a zamaskuji se až dojdu k pasece, která je mým cílem pro krátkou čekanou. A jak tak pomalu kráčím k mělkému brodu, mám pocit, že něco rezavého vidím v kraji mlaziny hned u travnaté cesty. Hm, asi nějaká suchá větev či stromek ve svěžím zeleném porostu. No jo, ale kde by se tam vzala? Minule tam nic takového nebylo a za tři dny by nějaký stromek asi neuschnul. Pohnulo se to? Jasně! Klekám do mokré cesty, vytahuji foťák, maskovacé kuklu, maskovací blůzu hledám v báglu marně. Zůstala na sedačce v autě! Vše dělám po paměti a nespouštím oči ze zadku jelení zvěře. Hlava je utopená ve vegetaci. Ketyna naštěstí bez povelu sedí a čeká u mně. Jenže problém, na cestu asi 15 metrů před námi vyhopká kuna. Naštěstí si ji fenka nevšimne, hledí jinam. A to už se zvedla i hlava zvěře. Jelen! Opět osmerák, ovšem starší a větší než ten čtvrteční. Jelen kouká na kunu a tím se mu do zorného pole dostávám i já. Naštěstí mám již "nabito" a fotím. Hodně sérií vydržel, možná by i vydržel víc. Ale najednou se jeho pohled mírně odvrátil do leva ode mne, směrem do husté mlaziny. Mrknu tím směrem i já a v mezerách vidím snad patnáct metrů vedle výsady jeleního paroží. Houštinou táhl další jelen. Ale tak neslyšně, že to snad není možné. Zbrkle jsem se pootočil a to ukrytému paroháči stačilo, aby se v mlází otočil, lehce zašustil a jak tiše přicházel, tak tiše musel odejít. Neslyšel jsem opravdu nic, zalámámní, zašustění, nic. Tohle už otočilo i osmeráka a dal mi také sbohem. Nevadí, fotek mám mraky, i když vlastně jen jednu, protože celou dobu byl ve stejné póze.Krátká čekaná v podmáčené pasece už nic nepřinesla.



Další ráno vyznělo úplně naprázdno, bylo teplo před změnou počasí, zvěř nebyla v pohybu. Na jelení cestu jsem se dostal zase v úterý večer. Pofukoval silnější vítr, trochu se ochladilo. Jelikož byl všední den, harvestor pod skalkou ještě večer řezal. Tušil jsme tedy, že na prvním nadějném úseku, tedy na podmáčené travnaté části jelení cesty, nemám šanci tentokrát něco potkat. Došoulal jsem tedy velmi pomalu k podmáčeným pasekám s úmyslem najít příhodné místo k čekané. Pamatoval jsem si, kde před týdnem vytahovala vysoká, kterou mi zradil srnec a to byl můj cíl. Než jsme se ale dostal k vyvrácené olši, musel jsem absolvovat opatrnou šoulačku zaklestěnou pasekou. V pasece totiž byli dva mladí mufloni. Jak já dlouho neměl muflona v hledáčku! Po troše úsilí se mi jednoho z mladíků podařilo dostat do hledáčku, druhý byl zalehlý v čerstvém klestu. Stačil mi ten jeden, byli si totž podobní jako vejce vejci.



Tak a je čas sednout na kmen vyvrácené olše. Prohlížím fotky muflona, mraky mezitím zahalují nízké slunko, které do paseky doposud prosvitovalo jen díky hodně proředěnému mýťaku. Poslouchám zvuky ptáků, utichají, jen datel je ještě aktivní. Občas mrknu do žloutnoucí paseky šikmo vlevo, občas doprava, do tmavnoucích holinek mezi zbytky smrků a olší. Nikde nic, ani ten uřvaný srnec z minula. Snažím se určit, kde je přesně místo, kde jsem tehdy viděl laně. Jo, jasně, tamhle ta skupinka silných smrků, mezi nima se pastvily. Musím se zvednout, abych viděl až ke kraji k mlazině. A vidím! Sakra však tam jsou tři tmavé hřbety jelení zvěře! Jeden je světleší, tipuji laň, další dva hodně tmavé. Zkouším zaostřit na kusy bez hlav, paství se a všude kolem je klest. Tak zvedni hlavu někdo!Konečně. Světlý kus zvedá hlavu a popchází. Jelen! Mladý osmerák. Nebo možná desateráček? A ten další už taky ukazuje ozdobu. Zase osmerák. O tom, že i ten třetí je jelen už nepochybuju. Jen si dává na čas. Jsem rozklepaný, v hledáčku se všechno třese. Je mi totiž jasné, že třetí jelen je v těle největší, tudíž je naděje i na nějaké lepší paroží? Konečně!!!



A tak se stávám svědkem a dokumentaristou poklidné jelení desetiminutové seance. Snažím se něco z takové vzácné příložetosti vytěžit, světlo je bídné, tahám citlivost vysoko, časy delší než bych si přál, všude zavazí nějaké zbytky z těžby.



Jeleni se paství, popochází dokonce blíž lesem, jenže tam toho zavazí ještě víc. Už se ani neschovávám, musím vylézt na pařez, abych měl čistčí výhled. V pohodě to prochází, jeleni mě vůbec nevnímají.



Jsou úplně v pohodě, žádná známka rivality, nervozity, nic. Je to nádherná podívaná a snad by ještě byla déle, kdybych nechyboval. Uvědomil jsme si, že mám zdokumentovaného velkého desteráka a malého desateráčka. Osmerák mi na kartě chybí. Chci to napravit a pod dojmem, že jsem neviditelný, udělám dva rychlejší kroky v mezeře mezi stromy abych měl na druhého osmeráka lepší výhled. Jenže ho měl i on. Bez sebemenšího zaváhání udělal prudkou otočku a následován parťáky zmizel v houští.Tak tohle jsem nechtěl, sakra. Ne, že bych toužil stále fotit ( fotek mám dost, dokonce jsem musel mazat snímky při focení, karta byla plná i díky tomu, že jsem ji nepromazal před akcí ), ale nechtěl jsem zvěř zradit a riskovat ztrátu její důvěry v tohle místo. No ale stalo se, tak snad to nebude mít následky.



Dnes ráno mi to nedalo, opět mě to táhlo na jelení cestu. Nad rozcestím jsem narazil na dalšího mladého osmeráka, ale moc šancí mi nedal, nezrazen odešel do zarostlé paseky.



Ještě závěrem podotknu, že žádného z jelenů, které jsem fotil v tomto týdnu na jelení cestě a v okolí, jsem nepotkal a nefotil dvakrát! Čili každý je jiný, žádné opakované střetnutí, což je velmi zajímavé. A ještě - dodnes jsem neslyšel žádné zatroubení.