Úmyslně nepíšu za "srnčí říji", neboť nic říjného jsem doposud nenafotil. Sice se mi před objektiv dostalo pár srnců, samozřejmě díky říji, ale nějaký moment, který by mi udělal radost ( pokládání, nahánění) ten chybí. Tedy jeden by byl, ale kvalita je ryze dokumentační. To když jsem pozoroval ráno při zatažené obloze jediný srnčí pár na rozlehlé enklávě luk. Dvojice proběhala desítky hektarů, do mé blízkosti se dostala jednou a to v tom největším sprintu...



No a potom započala série potkávání samotných srnců. Ještě totéž ráno to byl mladičký špičák o louku vedle. Úplně bez problémů jsem se k němu přiblížil odzadu na otevřeném prostoru.



Večer jsem zaběhl jen na chvilku za město nad rybník, mezi přeháňkami jsem pozoroval krátce srnce ( mého známého z portrétu v červenci) jak dotíral na srnu. Trvalo to ale jen pár vteřin, naráz zmizeli v zarostlé pasece.

Další ráno jsem se po dlouhé době vypravil do lokality, kam chodím málokdy ale v říji jednu či dvě návštěvy vždy udělám. Jsou to enklávy náhorních luk, kde na mnoha hektarech není žádný kryt v podobě remízku či meze, jen zkraje ve svahu pár meziček. Každoročně tam potkám nějakého zajímavého srnce...

ÚZEMÍ DOBRÝCH SRNCŮ

... ...stoupám bohatě mokrou loukou do svahu, nakukuju do různých koutů mezi lesíky a remízky, nic. Pomali se dostávám k samotnému horizontu a za ním vidím plavý srnčí hřbet. A je to přesně v místě, kde není jak se krýt, jen holá pláň. Až za srncem je javorový lesík, to mi ovšem nepomůže. Ano, je to srnec, už to vidím, šesterák a docela slušný.

Mám dvě možnosti. Čekat, že se stane náhoda a on se sám přiblíží ke mně, nebo to vzít na sebe a zariskovat. Jako vždy volím druhou možnost. Zpočátku srnec ode mne volně odchází, popásá se u toho, sem tam očichne něco v trávě. Jdu mu shrben v zádech a po chvilce už mě to docela zmáhá. Konečně se šesterák otočí i dozadu a všimne si mě. Ale já to čekal a už seděl na zemi připraven. Jo, celkem dobře to vyšlo...



Po sérii fotek plavý srnec s bekáním odběhl do lesíku nad dědinou. Tak fajn, to bylo rychlé, kouknu ještě po enklávě luk. V dáli, snad 400 m, možná i víc, vidím srnčí kus ve středu lučin. No, tak na tebe nemám, je mi jasné. Přes teleobjektiv vidím, že jde o srnce a že už si mě všiml také. Dělám vpravo vbok a volně jdu, shrben do pravého úhlu, jakoby nevšímavě k lesu. Srnce to zaujalo a nastartoval. Zmizel v dolíku, toho jsem využil a zalehl. A už ho vidím, fakt jde po mně! Čekám s hledáčkem u oka, snažím se ostřit, zatím to nejde, je moc utopený v terénu. Konečně se mi podařilo zaostřit a ihned mi to, co vídím v hledáčku, rozpumpovalo hercnu o level víc. To je paroží!



Srnec mě brzy našel, počal mě obcházet jako vždy, šel si pro vítr. Naštěstí jsem stihl tohoto mladého bohatýra zvěčnit na kartu několikrát. Udělal mi fakt radost. I to, že lov jsem zvládnul velmi rychle bylo pro mne skvělé, nestál mě tolik sil. Mezi prvním snímkem "Plaváka" a posledním snímkem "Chlapáka" uběhlo jen 16 minut.



VEČERNÍ POKUS V JIŽNÍM PANSTVÍ

Díky rannímu úspěchu mě to táhlo ven i večer. Po dvou dnech mám namířeno do lokality nad přehradou. Plán je jednoduchý. Zašiju se za řadou balíků jako obvykle a uvidím, zda Jižní šéf vyjde na svou louku. Nakonec sice nevyšel, ale vůbec to nebyla nudná čekaná. Hned po deseti minutách vytáhli na horní část louky viržiňáci - 3 jeleni a laň. Dlouho se pastvili, leželi, pohoda. Chvilku jsem si sedl na zem do zákrytu balíků, abych dodal Ketyně ubývající trpělivost. Už měla dlouhou chvíli a musel jsem jí vysvětlit, že její tendence prolézat škvírami mnezi balíky na louku se mi nelíbí. Po domluvě jsem vstal, abych se opřen o balík podíval, co dělají američané a koukám, dvacet kroků přewde mnou stojí srnec! Honem dolů pro foťák a rychlé dva cvaky. Až nyní mi došlo, že tenhle srnec není Jižan. Je mladší, menší, jiný.



To, že fotím na ISO 400 ve stínu mi došlo, až srnec pomalu odklusal směrem k viržiňákům. No jo, nastavení z pokusu o dokument jelenců pasoucích se na slunku. Naštěstí jedna fotka, když mladík popšel dál, vyšla i kompozičně, snad.



Srneček obešel po kraji olšiny celé jižní panství a pak zalehl uprostřed luk. Co se stalo s Jižním šéfem, že si tohle nechá líbit? Kdoví. Zajímavé bylo sledovat, jak si srnec a jelenci vůbec nepřekáží.



Najednou něco Ketynu vytrhlo z letargie a její pohled směruje do olšiny vedle nás. No jasně, něco tam láme a šustí. A teď se zakymácel kmínek bezu v kraji, snad 15 m od nás. Jižan jde ven? Nevyšel, ztichl. Nezbylo než opustit místo čekané. Cestou kolem lesa po polňačce zavazelo srnče, museli jsme ho zradit. Chtěl jsem totiž ještě za světla dorazit na horní louku nad olšinou.



Opatrně po chvilce šoulám po úzkém vykoseném pruhu mezi pásem křovisek a nesečenou plochou luk. Před sebou vidím jelence, za tu dobu přešli také na horní louku a zatahují do olšiny. Ale mě v tuhle chvíli nezajímají, slyším typické supění srnce v pásu křovin pod sebou. A naráz snad tři metry přede mnou jdou srnčí slechy ve vysoké trávě. Srna se chystá vyběhnout na louku přesně v místě kde stojím! Srnec ji tlačí před sebou ale nevytlačí, na metr přede mnou se stočí a rachot v křovinách pokračuje až do olšiny, škoda! Fotím tedy alespoň posledního mladého viržiňáka, opozdilce. A to je vše.