Tak a máme tu léto. No, letní teploty nám daly pocítit zač je toho loket už koncem jara. A snad i díky tomu bylo v lesích i na loukách hodně málo živo. Nedařilo se mi nic potkat, jen tu a tam cosi ale zvěř opravdu jakoby odešla. Až se trošku ochladilo před příchodem kalendářního léta, mé setkání se zvěří bylo o něco častější. Ovšem i tak to byla (a stále vlastně je) bída s nouzí.



DO POLÍ
Sobotní ráno se věnuji po čase lokalitě na severu, v podhorských polnostech. Ale dopadám opět jak hubkař, potkávám jediného srnce, který mi nedává šanci a tak se snažím alespoň o nějaký snímek všudypřítomných bramborníčků. Ale ani to se nedaří. Vloni v tento čas na tomto místě mi stačilo 400mm ohnisko na slušné fotky, dnes ani 600 mm nestačí. Děsné!




Další letní večer mě to táhlo k polím na Dolinu. Nad lesem je vyseta lupina a na ní navazujue lán pohanky. Hodinové sezení na rozhraní těchto polností hraničící ještě zprava s čerstvě posekanou loukou mi přišlo dlouhé a tak i s Ketynou jdeme na chvilku směrem od lesa úvratí kouknout dolů k polnímu úvozu. Z přehledného vršku, kde vidím pod sebou mnoho hektarů pohanky, pastvin a obilí, odhaluji po chvíli rezavý srnčí kus až v samotném úvoze. Pokouším se vzdálenost zkrátit a asi ze 100 m vzdálenosti vidím v hledáčku srnu. No tak to se asi nebudu dál snažit, leda by se poblíž objevilo srnče. Zvěř vychází z pásu stařiny do pohanky a okusuje lístky této nepříliš často pěstované obilniny. Fotím pár dokumentů z dálky a při přiblížení na displeji se mi jeví, jakoby na hlavě srny byly malinké bouličky. Jasně, je to paličkář!


Díky abstinečním příznakům posledních týdnů, kdy se mi nedařilo nic kloudného vyfotit, rozhoduji se jít "do toho". Úvratí se dostávám ještě kousek dolů ale pak už čekám. Srneček mi totiž jde naproti.


Jenže najednou zabočí do porostu. Vstávám a hledám, není ho. Musel v pohance zalehnout. Udělám pár kroků, což nastartuje znuděnou Ketynu, která mě předbíhá. Fajn, tak běž holka, je tam srneček, posílám ji vpřed a čekám. Za pár vteřin se mladík vylomí z porostu a kouká směrem ke psovi. To mi stačí na pár fotek z blízka, mám hotovo.




RÁNA A VEČER V REVÍRU
...je kolem páté ranní a já vstupuji rovnou do linky v mlazinách, na louky už nemá smysl, tráva je vysoká po prsa. Doufám v setkání se zvěří v lese. ALe mezi bukovým zmlazením ani ve stré bučině se nikde nic nehne. Až na pasece nahoře mě pozoruje z dálky špičák, ihned odskakuje.


Zatáčím na travnatou, makadamem sypanou linku a mimoděk vzpomínám, jak jsem zde před čtyřmi lety překvapil kunu. Kdy já viděl kunu naposledy? Letos ještě ne. Jdu co nejopatrněji, ale občasnému klepnutí kamenů se neubráním. Zrovna se peskuju za další nechtěný zvuk, když před sebou spatřím pohyb něčeho malého v sousední koleji cesty. Asi zajíc, napadne mě, nic jiného v podstatě poslední dobou nepotkávám. Přikrčím se a ...hele ho!


Šelmička mě chvíli pozoruje, já mám potíž skrz všemožnou trávu zaostřit. Kuna přesazuje do mé koleje, krátce zapanáčkuje. Sakra tráva, i tento moment mi AF nedopřál. Ještě krátké zastavení v travnatém břehu pře mlazinou a konec. No tak vida, potěšilo mě tohle setkání, to teda jo.



Plán na večer už mám od včera. Zajedu k jezevčím norám...
..sedím na stoličce v zarostlé louce, foťák namířen na jediné možné místo, kde nezavazí tráva (díky Moukovi, který ji minulý týden uválel;o) a je vidět čistě vsuk, jediný asi z desítky, co jich tu v mezi je. Čtu knížku z lovů na Vlárském průsmyku, je čas. Slunko peče, jedinou společnost mi dělá ťuhýk.



Asi při třetí kapitole zaslechnu cosi vpravo, kdesi z remízku kam pro kopřivy a buření není vidět. Čtu dál. Ale stále mám pocit, že se někde cosi děje. V duchu jsem účastník jelení říje v Bílých Karpatech, když kousek přede mnou křupne plastový zvuk. Jako když šlápnu v trávě na zmačkanou petláhev. Rázem jsem na nohou a ve skulinách trav vidím zřetelně šedivou srst jezevce, jak maže do remízku a mizí pod keři. Zůstávám stát a za pár vteřin se z ukrytého vsuku vyvaluje jeden mladý jezevec za druhým a zbíhají do zarostlé louky snad 5 m přede mnou. S otevřenou hubou sleduji kymácení trav na několika místech, jedno domino se klopí mým směrem. Předostřím na předpokládané místo a opravdu za pár vteřin z trávy vykukuje bílá pruhovaná hlava. Jeden cvak a jezevec mizí v trávě. A jak na potvoru, je to neostré, AF se chytl předem předostřené trávy!



Naštěstí se za chvilku objevila celá banda nad norami, opět kryta travinami, ovšem o poznání řidšími.


Tam chvíli řádili aby se po chvilce opět slanili dolů a rozvlnili znova travní porost přede mnou. A opět jeden vyšel na poválené místo, ovšem sprintem mazal nahoru k noře. Naštěstí ke vsuku, který byl tím jediným, na který jsem bez překážek viděl....



... i dnešní ráno šoulám již před půl pátou po nadějných místech revíru. Ovšem naděje vyprchávají se stoupajícím sluncem. A tak jsem vděčný alespoň za srnčího špičáka, který se mi připletl do cesty.