Tak můj nejoblíbenější měsíc se pomalu dostává do finále. A jaký byl? No upřímně, nic moc. Mé dílčí cíle nevyšly jak jsem si přál, ale tak to bývá a nemíním mít z toho mindráky;o) Co bylo pozitvní, to je počasí. Konečně se kraj trošku "zašťavnil", četné deště v kombinaci s poměrně chladným počasím snad vodnímu režimu pomohly. Ovšem k lovům tohle počasí příliš nesvědčilo. Například mi díky němu uniklo krmení datlů. Tedy částečně si za to mohu sám, trvalo mi, než jsem se dokopal k dutině vypravit. Mladé jsem našel, dvě kratší čekané pod bukem nevedly k úspěchu, datli si vždy dávají na čas s přílety. Když už jsem se dočkal, samec mi nedal šanci na fotku, ihned od dutiny odskočil. Asi je to moje chyba, neudělal jsme včas kryt , aby si zvykli. Jenže potom právě několik dní nebylo počasí na focení v temném lese a když konečně světlo ovládlo kraj po třech dnech, datlíci už v hnízdě nebyli.

Samosebou mě nejvíc zaměstnávaly pochůzky po revírech, hledání muflonů a srnčího. V dubnu se mi nepodařilo nafotit muflonky s mladými, doufal jsem, že v květnu to napravím. Ale tradiční louky byly většinou prázdné a pak se najednou zničeho nic tlupa objevila v době naprosto nemožné, třeba v poledne. A těch pár pokusů vždy dopadlo stejně, zrazením. A nedařilo se ani se srnčím, občas jsem sice něco potkal, ale nějak to drhlo, vždy bylo něco špatně. Nakonec z toho množství vycházek pár dokumentů vzniklo. Ale jak říkám, žádná hitparáda.

K velmi zajímavým setkáním patří to s vydrou, kterou objevil Vašek na rybníce. Ale na nějaké luxusní focení to nikdy nebylo. Ovšem pozorování lovu této šelmy, její pohodu, radost ze svobodného života, ta stála za těch pár hodin času strávených na břehu rybníka.

U ledňáčků jsem vysedával marně, občas sice nějaký okolo prosvištěl, i sedl na vteřinu poblíž na větev, ale nic, co by mi pomohlo k fotce nepřišlo. A tak mi krátila čas červenka, krmící mladé někde v břehu nad ledňáččí norou.

Už se stávalo, že mě nenapadlo, kam ten či onen večer zajít, vypadalo to, že ať udělám cokoliv, je vše předem odsouzeno k neúspěchu. A tak jednou k večeru beru Ketynu a jedeme jen tak na výlet k loňským jezevčím norám. Jen tak se podívat, zda je vidět nějaká úprava nor, která by nasvědčovala opětovnému pobytu těchto šelem v remízku. A třeba i to , jestli neuvidíme liščata. Liščata nebyla, ale už když jsme s psicí podcházeli remíz, nespustila nos z větru, který k nám od nor vanul. A velmi silně to jezevčici k norám táhlo! To jsem ji ovšem zarazil a donutil ji ke krátké čekané. Bylo sice na jezevce ještě brzy, ale po dlouhé předchozí obchůzce si hodinku můžeme odpočinout. Ve snu by mě nenapadlo, že v 19 hodin při plném slunci se najednou nad jednou hliněnou hromadou objeví jezevci! čtyři junioři najednou lítali jako střely za hrbem, viděl jsem jen hřbety. Ale podívaná to byla! Hned byli tu, hned jinde, skákali přes sebe, mizeli v louce a zase se objevovali na hliněných hromadách.



Vše téměř nefotitelné díky pohybu. Až z nory vylezla máma, dostali sice někteří za vyučenou jejími silnými tesáky, ale stejně to nepomhlo.

Pod lesem se ozval v dáli zvuk motoru auta a jezevci se propadli do země, asi doslova. Tak to byl parádní zážitek, už vím, kde budu opět trávit spoustu večerů. A jistě ne sám, Vašek i Mouka jistě taky neodolají;o)
No a až v posledním květnové týdnu se mi poštěstilo to setkání s tlupou muflonek s mladými. Ovšem nikoli na loukách ale v bukovém lese, takže focení bylo velmi složité. Ale nestěžuju si, to nee!!!