RÁNO V REVÍRU

Začalo to nějak tak, že jsem vůbec neměl v úmyslu ráno jet do lesa. Jenže před půl pátou najednou oči otevřené, v hlavě divné myšlenky. Usnout už se nedařilo a tak šup, káva, cígo a hurá do revíru. Ketyna se mi samosebou vetřela. Venku mlha a námraza. Když vystupuji z auta, rozednívá se, spěchám lesní cestou k loukám. Ještě nejsem úplně venku z lesa, když si v dáli v zamlžené louce všimnu nějaké skupinky zvěře. Hned nevím co to je, tipuji muflony. Ale omyl, zvěř se dává do pohybu typickým srnčím během. Čtveřice běží k lesu, míjí mé stanoviště šikmo. Nedaří se mi dostat žádný kus do hledáčku, přede mnou je totiž ještě rozlehlý keř. Naštěstí poslední kus zastavuje před lesní stěnou a dá mi čas se posunout a udělat pár záběrů ze stoje, z ruky a za šera. Ale nevadí, po dlouhé době mám na kartě srnce.

Tak to by bylo, a teď kde jsou nějací mufloni? Ha, támhle za mezí melioráku cosi jde. Ale to není muflon, to je...

Opravdu, k lesu táhne jelen, a není sám. Tři mladíci volně kráčí podél kanálu, první osmerák se zastaví, počká na parťáky, krátce si z jedním šesteráčkem zašavlují parůžkama a jdou dál až zmizí v houští.

Tak fajn zážitek to byl, jdeme dál. Mufloni se nějak vytratili z luk poslední dobou, ani dnes nevidím jediného na celé enklávě luk. Kouknu preventivně zpět a vidím zase ty tři jeleny. Divné ale, že jdou zase k lesu. Kouknu na tu dálku přes objektiv. No vždyť to je jiná trojka, dva špičáci a šesterák. Ale tihle už jsou fakt moc daleko i na dokument. Jdeme dál. Kolem lesa přes louky, dole na hraně je další srnčí, daleko, pořizuji "zvěřokrajinu" a jdeme do lesa.

Ketyna už přesně ví kudy a kam, kde z asfaltky odbočit. Na pěšinku mezi mlazinkama se vždy těší, je to na ni fakt poznat jak ožívá. A tak jdeme, opatrně, pomaličku a když mlaziny střídá stará bučina ve svahu, koukáme oba na zadek divočáka. Udělám pár minikrůčků doprava, abych viděl víc. Lončák ryje u stromu a široko daleko jediná větvička z buku mu samozřejmě kryje hlavu.

Ketyna sedí pár metrů přede mnou, sleduje to cosi velkého a pak jí napadně bafnout. Syčím na ni ať drží papulu, ale nevnímá mě. Po dalším, důrazném dvojitém štěknutí odskakluje prase přes linku do mlaziny, odkud se naráz ozývá rachot a mručení a funění. No jo, zbytek tlupy je tam, 10 m pod námi. Raději zrychlím krok aby psa nenapadlo jít se tam mrknout. Cestou k autu už nic nepotkáváme, dělám pár záběrů ranního lesa ať mám památku na to, když ho ještě kousek u nás bylo.

Vracím se domů, a při snídani už v hlavě vymýšlím plán, jak naložím s večerem. Kamarád Honza totiž učinil parádní objev ve svém lovišti na Ostravsku. Našel noru se psíky mývalovitými a už má doma parádní fotky. No tak přišlo pozvání i pro mně a Vaška...

VÝLET PLNÝ ZÁŽITKU A ZÁBAVY
..tak jo, domluveno. Vyrazíme kolem čtvrté, o půl šesté budeme u obchodu, kde si nás Honza vyzvedne a pojedme za ním do jeho území. Nabírám Vencu na nádraží před půl čtvrtou, vyrážíme pro jistotu dřív, kdoví, jaká bude cesta. Dopadá to tak, že Honzovi píšeme esemsku z místa srazu už o půl páté, tedy o hodinu dřív:o) Ale pan domácí nás nenechává dlouho čekat, je akční a za dvacet minut už je u nás. Jedeme ještě asi 10 km a jsme na místě. Pak pěšky pro nás nezvyklým lesem, převážně listnatým, rozvolněným, přehledným bez svahů jen s občasnými terénními zářezy. Pohádka, navíc pro mě úžasný pocit chůze po čistých pěšinách bez větví, klestu a vývratů. Za chvilku nám Honza ukazuje ten tajemný pahorek, který je naším cílem. Vysvětluje co a jak, odkud psíci lozí z nory, kde je dobré se usadit. Máme skoro hodinu a půl čas, usazujeme se, maskujeme, no a jak jinak, blábolíme. Navzájem se pošťuchujeme (slovně samozřejmě), pokukujeme po zajíci mezi stromy, Honza dokonce krátce zahlédl danělu. Vašek občas zakleje na cyklisty co se projíždí po nedaleké asfaltce, občas mám pocit, že ze své vratké stoličky vystartuje a zahodí jim kola do škarpy. A tak se čas zvolna převalí přes sedmou, což nám kostel v nedaleké dědině oznamuje snad pět minut v kuse. Zvláštní zvyk. Legrácky a popichování se nenápadně mění v nervozitu. Je klid, šero houstne ale ještě je to dobré na focení. Nedávám pozor, mám pocit, že do přesného času, kdy psíci vycházejí chybí ještě čtvrthodina (to by ovšem Honza musel mít na foťáku čas přesně, ne jen odhadem), když Vašek cosi zabrblá a spouští kanonádu. Na pahorek se vysoukal psík! Poprvé v životě vidím toto zvíře na vlastní oči, překvapuje mě jeho velikost. Dávám opatrně oko k hledáčku. Nic nevidím! No jo, list maskovačky je na hledáčku. Upravuji, a hledám objektivem objekt zájmu. Mám ho! To je nádhera, krásné zvíře, opravdu. Pořizuji první fotky této šelmy( tedy vloni jsem se snažil fotit dvě štěňata, která jsem náhodou potkal u nás) a doufám, že horší světelné podmínky mi to nepokazí.

Za chvilku jsou venku oba, samec viditelně větší kousek, ale oba moc fotogeničtí. Občas mrknou k nám, pak se rozhlíží po okolí, zívnou si. A co bylo zajímavé, vzájemně si čistili kožichy. No prostě paráda. No co budu povídat, byl to zážitek, parádní focení. Po cca deseti minutách projížděla na kole nějaká ženská s velkým psem. Panička byla velmi hlučná, na svého mazlíka pokřikovala a to přimělo psíky schovat se do nory. My toho využili k balení a odchodu a věřte, že ta cesta k autu byla hodně veselá. Rozlučka s Honzou, poděkování za nevšední zážitek a cesta domů. Ta taky utekla velmi příjemně. I když jsem se dostal domů až v deset, nedalo mi abych fotky nestáhl a nepodíval se, jak to vlastně dopadlo. A musím říct, že na ty podmínky jsme moc spokojen. Takže Honzo, ty Mouko jeden, ještě jednou dík!
No a tady zlomek té radosti...